ZA VÁCLAVEM MIKOTOU

Doc. MUDr. Václav Mikota, CSc. 4.12.1944 - 3.9.2018
Byl jsem požádán o vzpomínku na zesnulého doc. MUDr. Václava Mikotu, CSc., prezidenta České psychoanalytické společnosti, s tím, že se v textu neomezím na pouhý výčet jeho profesionálních aktivit, ale nechám se vést spíše svým osobním pohledem a text proto i určitým způsobem zúžím. Za tuto možnost jsem kolegyním a kolegům vděčný a přeji si, aby moje vzpomínky odpovídaly co nejvíce i zkušenostem a pocitům jednotlivých čtenářů. Spolu s Václavovou rodinou, které jsme vyjádřili vděčnost za pozvání k účasti na společném rozloučení, s námi truchlí i členové jiných spolků, a to i za hranicemi.

Nejprve nemohu nevzpomenout na Freudovo loučení s Ferenczim, s oběma měl Václav totiž hodně společného. S tím prvním znalosti, píli, oddanost psychoanalýze a její veřejnou obhajobu, s druhým pak odvahu zkoumat dříve pevné a neprostupné oblasti našeho oboru s dychtivým očekáváním příznivé reakce kolegů, která se i v jeho případě leckdy někde zdržela. V 80. letech minulého století a i o něco později bylo u nás jeho místo coby zprostředkovatele psychoanalytického vědění mimořádně významné. Tento rozdíl se začal později aktivitou dalších kolegyň a kolegů a celého spolku rychle vyrovnávat, avšak Václav zůstal obtížně napodobitelný ve schopnosti zprostředkovat porozumění i témat složitějších, která se díky němu rychle stávala použitelná pro klinickou práci. V tu dobu jsem poznal jeho konstitutivní, generativní a kolegiální přístup, když přeložil a na psacím stroji vyrobil tehdy obvyklých cca osm kopií knížky „Sandler et al: Pacient a analytik“ a rozdal je mezi kolegy a kandidáty. Při tehdejší nedostupnosti psychoanalytických textů v češtině tímto činem vnesl do psychoanalytické komunity dobrý základ a významný impulz pro její další smysluplný vývoj. I v následujícím období, kdy kolegům doporučoval literaturu a dával k dispozici své psané texty, předběhl svou otevřeností a vstřícností k druhým o mnoho let mezinárodní komunitu, která začala dávat k dispozici psané texty současně s jejich přednesením až mnohem později.

Výcvik ve skupinové psychoterapii získal během vysokoškolského studia u docenta Knoblocha v létech 1964–1967. Osobní analýzu absolvoval u primáře MUDr. et JUDr. Otakara Kučery v létech 1973-1977 a od té doby se v nejrůznějších pozicích podílel na vývoji české psychoanalýzy, a to i v její institucionální podobě, kdy se stala plnohodnotnou Českou psychoanalytickou společností v rámci Mezinárodní psychoanalytické asociace a součástí Evropské psychoanalytické federace. Odborné zkušenosti získával a později předával jako sanitář v Dětské psychiatrické léčebně Ročov, jako lékař v Psychiatrické léčebně Kosmonosy, na Psychiatrické klinice FN UK v Praze 2, v Denním sanatoriu Horní Palata v Praze 5, ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze 8, v rehabilitační odbočce Protialkoholního oddělení PK UK v Lojovicích, v Psychiatrické ambulanci ZÚNZ pro vysokoškoláky, v Psychiatrické ambulanci OÚNZ v Praze 1, ve Fakultní nemocnici Univerzity Karlovy v Plzni a na závěr a nejdéle v Soukromé psychoanalytické praxi v Praze 2 a současně jako vedoucí Subkatedry psychoterapie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Neméně významná byla jeho role v Psychoanalytickém institutu pro východní Evropu Han Groen-Prakken, v němž přednášel, prováděl cvičné analýzy a supervidoval i s využitím nových komunikačních prostředků.

Václava Mikotu jsem poznal koncem 70. let na pracovištích v Bohnicích a na Horní Palatě, kdy se ujal psychoterapeutické výcvikové skupiny ILF a nahradil nám tak výcvikového terapeuta, který v průběhu výcviku emigroval. A brzy mi nahradil i primáře Kučeru, se kterým jsem tehdy již dříve jednal, ale obával jsem se jeho úmrtí v průběhu osobní analýzy. Takto mě Václav opakovaně zachytil v prostoru a napomohl k utvoření mé představy analytika i jako člověka nenechávajícího druhé v nouzi. Neznám situaci, kdy by se tomuto postoji zpronevěřil nebo tuto psychickou reprezentaci svým analytickým self-objektním fungováním přinejmenším dost dobře nedoplnil. Podle mého názoru hrála v jeho pojetí psychoanalýzy vedle přesného porozumění a tvořivých konstrukcí vždy významnou roli i složka terapeutická, a to nikoli jako pouhý vedlejší efekt procesu. Nebylo mu lhostejné, že poznal i meze výlučně empatického přístupu, a také nás mohl poučit i o konfliktu mezi čistě terapeutickým a lidským přístupem.

Jako analytici jsme vystaveni neustálému posuzování ze strany analyzandů, s čímž se vyrovnáváme různým způsobem. V jedné z
 našich prvních výcvikových sessí na pohovce jsem položil otázku konstatováním, že jednoho Mikotu znám, a to Harryho Mi-Kotu z humoristické Bohatýrské trilogie. Tak jsem díky mírnému sebeodkrytí dostal možnost poznat Václavova otce, pražského impresária, a jeho důležitou, a přitom nenápadnou roli v Osvobozeném divadle, který Vlastimila Radu a Jaroslava Žáka k této postavě inspiroval. Obě Václavovy sestry a jeho matka, učitelka jazyků, zůstávaly spíše v pozadí, nejspíše ale byly přítomné ve Václavově trvalém zájmu o ženskou duši. Já jsem mohl vnímat kulturní zázemí svého analytika, jeho cenné obrazy ve volně přístupné čekárně, vztah k hudbě, respekt k transgenerační kontinuitě, k nevědomí, později některé jeho obrany a jeho tvořivě a kulturně volně rozloženou pozornost. Václavovy komentáře a interpretace často přesahovaly čas a prostor jedné sesse směrem k širším sociálním aspektům a ke kultuře, byla za nimi idea, a to vše mohlo mít pevný základ v tomto rodinném zázemí, jež jsem však disciplinovaně dále nezkoumal. Analyzandovi dokázal srozumitelně ilustrovat, z jakých náznaků v jeho jednání či nejednání posuzuje jeho vnitřní strukturu zvláště v momentech jejích změn. Stejně tak dokázal přijmout analyzandovy dohady o sobě a umožnit jejich exploraci v symetrickém prostředí bez odmítání a bez vyvolávání pocitů viny a studu. V době, kdy to ještě v analytickém prostředí nebylo obvyklé, dokázal komunikovat o svých odpozorovaných i odhadovaných osobnostních aspektech z objektně-vztahového, interpersonálního a intersubjektivního hlediska. Měl jsem to štěstí pozorovat, jak jeho práci ovlivňují zejména základní Freudovy texty, Anna Freudová, Hartman, Sandler, Kohut, Blanckovi, Kernberg a Treurniet a další v rámci tzv. postklasické psychoanalýzy s dopadem na anonymitu, abstinenci a neutralitu analytika, a posléze i na setting. Vlastně byl zaujat (i nadále) každým novým dílčím aspektem oboru, aplikoval ho a informoval o něm. Svým vyjednáváním s pacientem o významu určitého jevu či faktu často předbíhal současnou psychoanalýzu s jejími nyní šířeji uznávanými aspekty. To neznamená, že by tzv. klasickou psychoanalýzu nerespektoval. Nejméně jednou jsem od něho slyšel, že se musel v určitých případech vrátit k tradičnímu postoji. Jeho síla byla v hledání a nalézání nových forem, byť někdy jeho sebeodkrytí přecházelo v sebeodhalení, jehož terapeutický význam nebylo možné bezprostředně posoudit. Nepochybuji však o tom, že autenticita přítomná ve všech formách setkání s ním obohatila kromě klientů a pacientů i řadu kolegyň a kolegů.

Minulá doba nepřející psychoanalýze nás nutila k nejrůznějším formám adaptace. Museli jsme například reagovat na intruze ženského zdravotnického personálu na analytikově pracovišti rychlým uspořádáním rozhovoru na „face to face“. Téměř souběžně, bylo to počátkem 80. let, musely sesse po nějakou dobu probíhat od 6ti hodin ráno v analytikově bytě a až poté jsme se rozjížděli na vizitu do svých zdravotnických zařízení. Několikrát jsem se nedozvonil a musel jsem se připomenout z nedaleké telefonní budky. Před koncem sesse se probouzela analytikova rodina, dcerky si potřebovaly ověřit přítomnost a náklonnost otce, který se s tou mladší musel chvilku zatočit v kole, teprve poté jsme mohli ještě chvíli pokračovat. Jindy jsem měl možnost poznat, jak reagují dospělé ženy na přítomnost jiných žen v bytě. Mohl jsem se tak s větší důvěrou v opravdovost přijímat nové pohledy z ženské psychoanalytické psychologie, které nám na jiných místech zprostředkovával teoreticky. Bezpochyby se jednalo o velmi důležitou zkušenost, od které se odvinulo moje vnímání dosud neznámého ženského psychického prostoru, tedy například po čem ženy touží, co nesmíme jako muži bez následků opomenout, ale, kromě jiného, také jak se ochránit.

Václav měl možná menší schopnost chránit před poškozením svá auta, leckdy málo chránil cenné předměty, které zdědil nebo svojí aktivitou získal, například obrazy nebo housle, což si často uvědomil až po jejich ztrátě. Byl soustředěný na svoji práci a možná očekával respekt a bezpečné vztahování, protože sám takový byl. Reagoval vždy s potřebnou sebekontrolou, dovedl bych si však představit jeho spontánní reakci, pokud by mu byla úmyslně zcizena nějaká kniha nebo knihovna. Přesto však knihy a vlastní překlady nedostupné zahraniční literatury i své originální práce trpělivě a s radostí půjčoval a dával k dispozici druhým. Ve své vstřícnosti k veřejnosti při zdravotní osvětě a obhajobě psychoanalýzy se někdy jevil až bezbranným a nechával se vtahovat do situací, v nichž by mohl ztratit potřebnou objektivitu a neutralitu a odehrál by fantazie druhých. Naštěstí si byl této své zranitelnosti vědom a byl schopný přijmout reflexi ze strany kolegů.

Nepřátelsky reagoval pouze na tendence ovládat druhé, sám se však nemstil a žádné mocenské centrum ani ke své ochraně nevytvářel. Na osobní újmu si nestěžoval, upozorňoval pouze na problém. A pokud nějakou trpce pociťovanou křivdu oplácel, o druhém si pouze něco pomyslel nebo věci či události pouze veřejně komentoval, přičemž jeho pojetí se již těžko dalo doplnit nebo vystavit názoru opozičnímu. V období sociálních krizí se veřejně angažoval a snažil se o to, aby se aktivity okolí děly na základě porozumění situaci. Opakovaně se kriticky vyjadřoval k dění v psychoterapeutických spolcích a skutečný stav v nich poznával a dokazoval osobními prožitky. Nikomu však nevnucoval, jakou skutečnost považuje za žádoucí. Nejspíše věřil ve vnitřní sílu nás jednotlivců, že budeme schopni náhledu a teleologického postoje, tedy že si sami stanovíme nějaký psychoanalýze a vztahům mezi kolegy prospěšný cíl. Vůči vztahům ke společnosti se tedy vztahoval analyticky jako vůči pacientům. A když hovořil nebo psal o situacích, v nichž byl vystaven nátlaku, podvodu nebo ztrátě, projevoval živý a až téměř radostný zájem o podstatu příslušné události.

I z těchto vzpomínek vyplývá, že z vlastní analýzy v paměti zůstává především to základní lidské, dobré i to dost dobré, a že bychom tuto okolnost měli považovat za důležitý prvek terapeutické akce. Měl jsem štěstí spolu s dalšími kolegy ze své generace, že Václav Mikota odešel v době, kdy silná potřeba fyzicky přítomného analytika již pominula. Přesto však nezapomínáme na mladší kolegyně a kolegy, kteří se na tak pevný vnitřní dobrý objekt ještě nemohou spolehnout. On sám si toho byl vědom, a ještě těsně před svým odchodem se staral o potřebné zdokumentování nedokončených cvičných analýz. Stejně tak se postaral o Českou psychoanalytickou společnost, jejímž prezidentem se znovu stal v době, kdy začal pociťovat únavu a brzy se objevilo závažné onemocnění. Správně vycítil, že ho společnost potřebuje a bez ohledu na své zdraví vytrval v náročné funkci do doby, v níž se již s jeho nepřítomností dokážeme vyrovnat.

Jako každý z nás měl i Václav Mikota své „podsvětí“. Jeho selfobjektní působení nebylo neautenticky absolutní a ani jeho empatie nebyla nekonečná. Jako takového jsem jej nevyhnutelně také sám zažil. Měl však své lidské a terapeutické „svědomí“, které nám z něj poskytlo to nejlepší, a nic nám nebrání jednat obdobným způsobem. Případný nesouhlas jeho „superega“ v něm se navenek projevoval snad nejčastěji slovem „nerozumím“. Pokud by snad vše kolem nás bylo pro něj více divadelním představením a předmětem zkoumání, z něhož čerpal životní energii, zůstalo to velmi dobře skryto. Mám-li shrnout do několika slov, v čem mě obohatil jako terapeuta, napadne mě jím vyslovená věta při supervizi: „Pacient má vždy pravdu“. Tato slova, spolu s připomenutím si významu analytika pro pacienta, pro mě znamenají záchytný bod ve chvíli, kdy cítím, že pacientovi nerozumím. Jde o postoj respektující specifickou emoční a myšlenkovou psychickou realitu pacienta, postoj, který nás vyzývá k její reflexi, brzdí naši vlastní idealizaci a psychoterapeutický sklon vybrat vhodnou odpověď ze svých zásob. Postoj, který nám pomáhá soustředit se na pacientovu aktuální kurativní fantazii, a přitom nás nenutí k agování ani odchýlení se od neutrálního postoje, naopak, pomáhá nám posoudit vlastní protipřenos s reálnou možností být také “dost dobrým“ ve vztahu ke svému okolí.

Při pravidelných krátkých setkáních v posledním roce, například po schůzích České psychoanalytické společnosti, které se daly prodloužit drobnou nehodou při vyjíždění z parkoviště, jsem měl možnost slyšet o jeho statečném boji s nemocí, spočinutí v manželství i v širší rodině, a nakonec vidět i to, že si dovolil něčemu nerozumět, tentokrát autenticky, a že si dopřál prožívat naději na prodloužení života. Takový pro mě, pro nás, byl a zůstává. Milý Václave, odpočívej v pokoji!

MUDr. Kamil Černý

V Praze, dne 24.9.2018



Vítejte na stránkách České psychoanalytické společnosti!

Česká psychoanalytická společnost garantuje jako jediná v České republice výkon psychoanalytické profese. Kořeny psychoanalýzy v Čechách sahají do 20. let minulého století. V roce 1936 byla oficiálně ustavena první pražská psychoanalytická skupina. Kontinuum psychoanalýzy se podařilo udržet i v letech nacistické okupace a následné komunistické diktatury. V roce 2003 se Česká psychoanalytická společnost stala členem Mezinárodní psychoanalytické asociace (International Psychoanalytical Association), která je od svého vzniku v roce 1910 zastřešujícím orgánem celosvětové psychoanalýzy.

Máte-li zájem o psychoanalytickou léčbu, najdete podrobnější informace v oddíle
O nás, nebo se můžete obrátit přímo na jednotlivé členy ČPS, či využít níže uvedených kontaktů.
Pokud uvažujete o psychoanalýze z profesního hlediska, pokračujte na oddíl
Psychoanalytický institut, kde jsou popsány podmínky přijetí a struktura psychoanalytického vzdělávání.



adresa: Řehořova 10, Praha 3, 130 00
e-mail: ČPS: CPS@psychoanalyza.cz
Psychoanalytický institut:
PICPS@psychoanalyza.cz
Osudy_velkých_lidskych_skupin1918_2018-1