Martin Mahler

Freudův komplex anebo komplex z Freuda?


Jedním ze základních teoretických pojmů léčebné nauky zvané psychoanalýza je tzv. Oidipův komplex. Tento pojem vytvořil před více než sto lety Sigmund Freud, aby s jeho pomocí vysvětlil určité duševní jevy, které u sebe během sebeanalýzy postřehl, ale které rozpoznal také u svých vídeňských pacientů. Oidipovým komplexem pojmenoval zvláštní psychickou situaci, do níž vstupuje dítě, zabývající se svým vztahem k oběma rodičům. Komplex předpokládá, že dítě již dokáže rodiče od sebe odlišit jako dvě separátní bytosti. V oidipské situaci se malý člověk setkává s řadou silných citových, intelektuálních a mravních výzev a musí se s nimi tak či onak vypořádat, aby v duševním vývoji postoupil o krok dál. Komplex hraje klíčovou úlohu při strukturování dětské osobnosti a při přesměrování jejích tužeb. Žádný člověk nemůže tuto paradigmatickou situaci ani v dospělosti zcela opustit, protože nikdy není definitivně uzavřená; v určitých okamžicích života se člověk znovu stává Oidipem, jenž hledá nové odpovědi na dávné otázky.

Psychoanalytikové dodnes považují tento komplex za užitečný a živý pojem, který v klinické praxi nabízí tolik inspirace, že není důvod se ho zříkat. O tom, že Oidipův komplex je stále aktuální záležitostí, svědčí i pozornost, kterou mu věnují četní myslitelé a psychologové uvažující v jiné než psychoanalytické perspektivě. Téma komplexu provokuje a nutí k zaujetí stanoviska, lhostejno zda kritického či vstřícného. Dokladem může být nespočet studií a knih, vydaných za posledních sto let, jejichž autoři se pokoušejí existenci tohoto komplexu vyvrátit anebo jeho působnost omezit určitým okruhem jedinců. Myšlenkový postup těchto kritiků asi vychází - a obávám se, že někdy i končí - ze sebereflektující otázky: "Rozpoznávám v sobě pohnutky, o nichž hovoří Oidipův komplex? Je pravda, že jsem miloval svou matku a přál si zabít otce?" Pokud je odpověď záporná, tazatelé udělají asi nejdůležitější krok k tomu, aby existenci Oidipova komplexu zpochybnili a svůj myšlenkový postup pak obohatí širší odbornou argumentací. Ti tazatelé, kteří si na otázku odpovědí kladně, však nemusí dospět k psychoanalyticky hodnověrnějšímu stupni poznání než jejich odpůrci.

Řekl bych, že pro některé psychology se zamítavý postoj k významu Oidipova komplexu stal dokonce součástí jejich odborné sebedefinice. Může se to týkat rovněž jungovsky orientovaných odborníků, alespoň těch, kteří se ze srozumitelných důvodů potřebují vymezovat vůči psychoanalýze nebo vůči otcovskému imagu jejího zakladatele. I dnes rozpoznáváme v diskusích mezi následníky Freuda a Junga konfliktní prvky, které upomínají na původní vzájemný spor obou osobností, jenž se týkal mj. i zmíněného komplexu.
V prvním čísle revue Psyche et Natura se oidipskému tématu věnuje práce Dušana Gregora pod názvem "Oidipský komplex, mýtus o Oidipovi a Freud". Také tento autor se ujal nesnadného úkolu revidovat Freudův koncept a nabízí při tom vlastní interpretace Sofoklových dramat, odlišné od psychoanalytického kánonu. Svou argumentaci proti zveličování významu Oidipova komplexu opírá mj. o znalost některých faktů z Freudova soukromí. Snad příliš nezkreslím autorovy názory, shrnu-li je do několika následujících bodů.

  • Mýtus o Oidipovi lze vykládat také jiným způsobem, než učinil Freud.
  • Oidipův komplex je projekcí Freudova intimního života do antického mýtu.
  • Tato projekce nemá univerzální platnost, protože Oidipův komplex je chorobným projevem, a tudíž není přítomen v mysli všech lidí. Klíčí pouze v patogenním výchovném prostředí, kde jsou na scéně obě pohlaví rodičů (autor doslova tvrdí, že komplex je způsoben "absencí dostatečných prožitků ochrany a sebeobětování ze strany pečující osoby").
  • Komplex je výslednicí vývojově ranějších motivů a zážitků, ze kterých lze komplex psychologicky odvodit.

Přiznám se, že některé z těchto závěrů ve mně vyvolávají rozpaky, protože se neshodují s klinickou zkušeností několika generací psychoanalytiků. Moje rozpaky plynou rovněž z vědomí, že je obtížné význam komplexu přesvědčivě doložit, pohybujeme-li se jen na úrovni literárního diskurzu. Rád bych se zde proto alespoň pokusil doplnit autorovy názory pohledem z psychoanalytického břehu v naději, že důvody, proč tento komplex zůstává pro současné psychoanalytiky aktuálním pojmem, se čtenáři posléze stanou jasnějšími. Pravé místo pro diskusi o významu Oidipova komplexu je na půdě klinické psychoanalytické praxe, kde jevy, které popisuje, lze experimentálně do jisté míry izolovat a lépe je tak můžeme sledovat. To neznamená, že by vliv oidipských hnutí nebyl prokazatelný i mimo tuto oblast, tam se to však na pozadí "šumu" daří obtížněji. Je třeba připomenout, že Oidipův komplex vznikl jako klinický pojem, který ztrácí část své hodnověrnosti, pokud jej z tohoto kontextu vytrhneme, abychom ho podrobili různým spekulativním rozborům. Kritik bez klinické zkušenosti může být handicapován, protože popisuje celý fenomén v jiném zkušenostním rámci. Lze namítnout, že psychoanalytikové sugerují ideu Oidipova komplexu svým pacientům a falešně ji pak vydávají za skutečnost. Nedokáži si ovšem představit, že by v případě takového kolektivně sdíleného výmyslu nevyšla pravda dávno najevo, zejména prostřednictvím nevědomých odpovědí pacientů na oidipské interpretace.

Jevy, které komplex zahrnuje, mají intrapsychickou povahu, to znamená, že se vyskytují ve vnitřní realitě člověka. Tento mnohovrstevný svět není totožný s externí realitou, jejíž průniky intrapsychicky zpracovává a modifikuje. Také oidipské duševní děje, operující během lidského života ve vnitřní realitě, procházejí rozmanitými změnami a snad vyjma dětského věku jsou podrobeny vytěsňujícím silám, které jim brání v přístupu do vědomí. V tom ostatně spočívá potíž, jak tyto děje "viditelně" prokázat, jsou-li z valné části nevědomé a nepropojené s lidskou sebereflexí. Kdyby tomu bylo jinak, jejich existenci by dávno před Freudem vědecky popsal někdo jiný. Člověk v sobě tyto pochody běžným způsobem zpravidla neodhalí. Celý svůj život jimi může být významně ovlivňován, aniž by měl o jejich přítomnosti sebemenší ponětí.

Freud se opravdu začal s existencí oidipských pohnutek seznamovat, jak uvádí pan Gregor, nejprve u sebe. Přesněji vzato, jako první se v dopise berlínskému příteli Wilhelmu Fliessovi z května 1897 objevila myšlenka, inspirovaná snem Freudovy služebné Lisl. Té se zdálo, že paní domu zemřela a ona sama se za Freuda provdala. V dopise Freud rozvíjí úvahu, že integrální součástí neuróz jsou nepřátelské impulzy vůči rodičům. Synovi přisuzuje přání zabít svého otce, dceři zase zbavit se své matky. Teprve o pět měsíců později, v říjnu 1897 Freud na základě sebeanalýzy rozpoznal a v dopise Fliessovi popsal tutéž rodinnou konfiguraci. Uvedená zjištění ho postupně vedla k názoru, že taková přání mohou být všudypřítomná a každá lidská bytost, zdravá či nemocná, se je musí pokusit v sobě zvládnout. V dalších letech předpoklad doložil např. řadou kazuistik svých pacientů. Studium oidipských jevů se radikálně prohloubilo tehdy, když je Freud začal zkoumat v rámci vztahu pacienta a analytika, tedy v dynamice přenosu a protipřenosu. Touto cestou získal přístup i k jinak obtížně artikulovatelným aspektům komplexu, jemuž dal jméno po Oidipovi teprve v roce 1910.

Obsah Oidipova komplexu ale není na současné úrovni psychoanalytického poznání popsán jen konfliktní vztahovou konstelací, lakonicky shrnutou ve větě: syn miluje matku a přeje si zabít otce, dcera naopak. Přestože se pojem od konce minulého století obohacoval novými významy, pro většinu laické i odborné veřejnosti je dodnes spojený s tímto klišé. Odtud nepochybně také pramení část neporozumění a chybných výkladů. Freud sám ostatně systematický výklad Oidipova komplexu nikde nepodal. Oč se tedy v Oidipově komplexu jedná?

Psychoanalýza tvrdí, že v duši každého malého dítěte působí nejen přátelská a světu nakloněná hnutí, ale také přání hostilní, ba destruktivní. Tato přání se uplatňují ve fantazijním životě, jenž má pro utváření osobnosti v dětském věku přinejmenším stejný význam jako samotná vnější realita. Podle zákonitostí tzv. primárního procesu malé dítě vždy nerozlišuje dobře mezi vnitřní a vnější realitou a vlastní fantazie může vnímat jako "skutečné". Psychoanalýza dále tvrdí, že obě skupiny motivů mají vrozený základ a přitom mohou být významně ovlivněny výchovným prostředím. Jevy, o nichž hovoří pojem Oidipova komplexu,se objevují v určitém vývojovém období podmíněném pudovou i jáskou maturací. Nejsou tedy vyvolány pouze vnějšími, po výtce patogenními vlivy, jak soudí pan Gregor.

Dítě vstupuje do oidipské situace ve chvíli, kdy se v jeho psychice prosazují přání fantazijně asociovaná s probuzenou citlivostí ke genitáliím. Tato přání mají v podstatě impulzivní, živelný charakter a kladou na dětské já zvýšené až kritické nároky. Jak víme, samotné biologické zrání genitálií ještě není zárukou psychologického dozrání jejich majitele. Ustavení genitální sexuality podstatnou měrou závisí na zdárném vyřešení oidipské krize. Na něm také záleží volba milostného objektu, k němuž člověk v pozdějším životě obrátí své touhy. Vlastní genitálie se v dětských fantaziích stávají faktickým či symbolickým nástrojem, s jehož pomocí dítě svá přání uskutečňuje. Tato přání pochopitelně pronikají rovněž do vztahů k okolním lidem a podílejí se na přetváření jejich psychických reprezentací. V duševní realitě dítěte se objevuje nová konstelace tzv. objektních vztahů. Centrální postavení mateřské postavy je v ní oslabeno, protože narůstá vliv imaga třetí osoby, reprezentované nejčastěji otcem. K tomu, aby se Oidipův komplex v určité podobě rozvinul, nemusí být třetí osobou pouze otec, ale kdokoli jiný. Pro dítě je podstatné, že si vytvoří psychickou reprezentaci osoby jiné než je matka a než je ono samo. K těmto reprezentacím je navíc schopno, jak zdůraznila psychoanalytička Melanie Kleinová, prožívat ambivalentní, nikoli jen "černé" nebo "bílé" city. Znamená to, že obrazy rodičů se stávají natolik pevnými, aby dítěti dovolovaly tutéž matku nebo téhož otce nejen milovat a obdivovat, ale někdy třeba i nenávidět a ve fantazii ničit. Oidipskému dítěti se přitom obě rodičovské postavy spojují do páru, vůči kterému se ocitá v kontrapozici. Vnímá svébytný svět tohoto páru, zejména jejich privátní, intimní vztah, založený na společné tělesnosti a sexualitě. Tento vztah koliduje s doposud výlučnou vazbou k matce a dítě proto odmítá být ze života rodičovského páru vyděleno. Žárlí na rodiče, snaží se do jejich páru intervenovat, zajímá se o něj a modifikuje ho podle svých tužeb alespoň ve fantazii. Touhu proniknout do rodičovské intimity, která skrývá tajemství a neznámé skutečnosti, zachytil Freud v konceptu tzv. primární scény. Dítě si na základě většinou letmého pozorování a fantazijně zpracovaných indicií vytváří obraz vrcholného tělesného sblížení rodičů (jemuž se pokouší zabránit, pokud se ho nemůže samo účastnit). Fantazijní obraz primární scény je obvykle vzdálený od reality, nicméně v dítěti probouzí směs úzkosti a vzrušení. Typické primitivní představy o rodičovském sexu jsou fantasmagorické a strašidelné. Jsou formovány orálními, análními i genitálními projekcemi. Z psychoanalýz dětí i dospělých vyplývá, že primární scéna má často charakter násilného aktu, zvláště ze strany muže. Někdy bývá ztvárněna dokonce jako apokalyptická vize. Tyto fantazie se mohou stát historickým podkladem k perverzním praktikám i ke zločinům dospělých osob (Britton, 1992).

Přenesení pozornosti oidipského dítěte ke genitálnímu vzrušení a k sexu vůbec je podnětem nejen k tvorbě primární scény, ale i dalších fantazijních konstrukcí, které s intimitou rodičů nějak souvisejí. Jednou z nich je tzv. rodinný román, koncept sloužící k označení fantazií, jejichž prostřednictvím dítě přizpůsobuje rodinné poměry vlastním přáním, např. si představuje, že je nalezencem patřícím jiným, výjimečným rodičům (v touze po vlastní velikosti) nebo rodičům připisuje tajná milostná dobrodružství, své sourozence považuje za nevlastní, atd. Smyslem rodinného románu je obejít frustrující okolnosti, na něž dítě ve styku s vnější realitou naráží a nedokáže je akceptovat. Freud formuloval také další pojmy, vztahující se k fantazijním scénářům (tzv. Urszenen), jež hýbou myslí oidipského dítěte. Týkají se kastrace, svádění, nitroděložního života a porodu. Tyto scénáře považoval Freud za jakési organizátory fantazijního života dítěte, bez ohledu na jeho individuální zkušenosti. Jak píší Laplanche a Pontalis (1996), všechny se nějak vztahují k počátkům života a podobně jako kolektivní mýty se pokoušejí zobrazit a ukázat "řešení" toho, co dítě prožívá jako záhadu. V primární scéně jako by se zrcadlil původ subjektu; ve fantazii svádění je to náhlé vynoření sexuality; v kastrační fantazii je to původ rozdílnosti pohlaví. Freud sám prošel při formulaci scénářů vývojem od realistické koncepce, kdy se domníval, že podnětem k nim původně byly reálné traumatické zážitky dítěte, až k představě vrozených prvotních fantazií (patrně inspirovaných Jungovou ideou archetypů). Myšlenky náhodného dětského traumatizmu se ale ve prospěch fantazijního vyplnění pudových přání tak jednoduše nikdy nevzdal.

Jak již bylo řečeno, doposud dyadický svět předoidipského dítěte, reprezentovaný vztahem k mateřskému objektu, se příchodem otce komplikuje, neboť vzniká trojúhelník vztahů. Matku nyní dítě prožívá také skrze prizma svých genitálních tužeb. Tato pudová, zprvu omnipotentní přání, která zásadně určují prožívání vztahů k rodičům, dítě stavějí před velký maturační úkol. Směrují jej totiž proti jednomu z rodičů s cílem rodičovský pár rozbít a zrušit celý trojúhelník. Zmíněný trend poznáváme např. ve fantaziích o zabití rivalitního rodiče a o zaujetí jeho místa v páru. S tím souvisí jiná dětská touha, a sice zmocnit se druhého rodiče a obnovit vztah, založený na exkluzivním vlastnění tohoto "objektu", tentokrát ale v intencích genitálních fantazií. Nechce-li dítě před svými přáními utéci např. cestou psychické regrese, vystavuje se četným pocitům úzkosti. Ze strany rodičů vnímá hrozbu, že za přání bude potrestáno, protože incest a vražda nesmějí být v rodinném trojúhelníku akceptovány, má-li tato základní lidská pospolitost dále fungovat. Freud upozornil, že uchování duševního zdraví a smyslu pro realitu je podmíněno opuštěním ideje trvalého vlastnění milovaného objektu. Tím také řekl, že zdravá cesta oidipského dítěte se nemůže vyhnout zármutku nad ztrátou tohoto iluzorního vztahu. Dítě je konfrontováno s prosociálními požadavky vnějšího světa, které si od něj vynucují respekt a přizpůsobení. Identifikační cestou se tak v dítěti formují jeho nadjá a ideální já, fungující mj. jako regulativy existování ve společnosti. Při strukturování osobnosti dítěte se vztahy, které existovaly mezi různými vrcholy rodinného trojúhelníku, zvnitřní a v té či oné podobě dále přetrvají.

Záleží na konkrétních rodičích nebo osobách je zastupujících, zda se všem třem zúčastněným podaří dospět k zdravému intrapsychickému kompromisu, který dítě vyvede z kruhu jeho incestuálních a vražedných tužeb. Znamená to, že se dokáže vzdát nároku na splnění těchto motivací v externí realitě a že dokáže postupně rozlišovat mezi psychickým a materiálním. Dále že bude schopno snést existenci rodičovského styku a nevlastnění jejich světa. Na řešení Oidipova komplexu dítěte rodiče participují vědomým i nevědomým zapojením svých oidipských scénářů. V případě, že tyto scénáře jsou patologické, má dítě komplikovanější úkol, protože je jimi determinováno.

Celou situaci, narýsovanou Oidipovým komplexem, můžeme chápat jako pokus popřít a odstranit nežádoucí realitu rodičovského vztahu a obnovit ideální infantilní situaci. Pokud fantazie oidipského románu příliš narušují kontakt dítěte s nepopiratelnou realitou, mohou fantazie být odsunuty do sféry myšlení chráněného před realitou (jako Indiáni v rezervaci, o níž psal Freud). Denní snění či masturbační fantazie se mohou stát prostorem, ve kterém někteří lidé tráví značnou část života, přičemž svou vnější existencí a vztahy s lidmi předstírají lpění na realitě. Takové rezervace mohou být jakýmisi psychickými ostrovy oddělenými od hlavního proudu individuálního života. Mohou se zde uchovat např. podmínky k perverzním fantaziím a způsobům chování, které si člověk uchovává i v dospělosti.

V konfliktním rozestavení Oidipova komplexu se objevují dvě jeho verze. Pozitivní formu komplexu známe z antického příběhu o Oidipovi. Komplex se ale objevuje i v ranější negativní podobě. V jejím rámci dítě touží po rodiči téhož pohlaví (chlapec např. projevuje něžný, žensky vstřícný postoj k otci) a pociťuje žárlivost k "opačnému" rodiči. Kdybychom tento scénář převedli do řeckého mýtu, Oidipus by homoeroticky toužil po svém otci Laiovi a nevražil by na Iokastu jako na svou rivalku. (Určité náznaky v Sofoklově hře mimochodem vybízejí k domněnce, že Laios byl vytrestán právě za homosexuální poměr s Chrýsippem). Freud si povšiml, že oidipský syn může pociťovat nevraživost k matce rovněž za to, že dala přednost sexuálnímu styku s otcem, což kvalifikuje jako nevěru. Milovaná matka, která o dítě pečuje, krmí jej a laská, je stejná matka jako ta, která chodí s otcem do postele. To je pro některé lidi (malé, ale i velké) stěží stravitelná pravda. V důsledku této "nehoráznosti" bývá obraz matky, např. ve snech, nějak poškozený nebo deformovaný. Komplex, jak se s ním setkáváme in vivo během psychoanalytické léčby, má mnoho smíšených, vzájemně dialekticky provázaných podob.

Stručně řečeno, strach z potrestání, reprezentovaný kastrační hrůzou z otce, u chlapce vede k tomu, že se zřekne incestuálního objektu (matky). U děvčete je vztah komplexu a strachu z potrestání jiný: zatímco u chlapce strach z kastrace podrývá oidipská přání, děvče je strachem z poranění teprve uvedeno na oidipskou scénu. Děvče se zřekne přání mít penis, teprve když je za to náležitě odškodněna. Spřádá fantazie o dítěti, které jí dal otec, nebo sní o tom, jak otci dítě daruje (porodí jej). U dívky nakonec dochází ocenění penis, ale vnitřní plodivý prostor.

Snad nejvýznamněji obohatila Freudův pojem Oidipova komplexu Kleinová, zejména vytvořením pojmu tzv. depresivní pozice. Oba dva koncepty popisují situace, jež spolu souvisejí do té míry, že jedna bez druhé nevede k rozuzlení: Oidipův komplex lze vyřešit propracováním depresivní pozice a vice versa. Kleinová, která měla o dětské duši ještě méně idyličtější představy než Freud, pozorovala projevy oidipských fantazií dokonce i u kojenců v podobě agresivních fantazií vůči rodičovskému styku a vůči matčinu tělu obsahujícímu nenarozené děti. V reakci na takové fantazie Kleinová zachytila v dětské mysli jednak pocity viny a zoufalství z fantazijně spáchaných škod, ale také přání napravit je. Kapacita cítit vinu a zármutek je podle této koncepce podmíněna tím, že si dítě uvědomí, že nenávist patří člověku (matce, otci), kterého zároveň miluje. Konec věku nevinnosti znamená psychickou revoluci, kterou nelze vysvětlit jednoduchým sčítáním prvků předchozího duševního vývoje. Koncepty depresivní pozice a Oidipova komplexu popisují jevy, které jsme - v protikladu k mínění pana Gregora - v psychice ještě menšího dítěte nemohli zaznamenat. Sotva lze také souhlasit s Gregorovou hypotézou, že zdrojem dětských pocitů viny je matčino sebeobětování. Snad můžeme sebeobětování chápat jako jeden z možných zdrojů pocitů viny, ale považovat jej za běžný intrapsychický jev v mysli dítěte odporuje praktické zkušenosti.

Podle Kleinové začíná oidipská situace již během prvního roku života a prochází komplexním vývojem, než dospěje ke svému vyvrcholení ve čtyřech letech, tedy ve věku klasického Oidipova komplexu. Kleinová upozornila rovněž na spojitost lidského postoje k poznávání světa s ranými oidipskými zážitky. Povšimla si, že u některých dětí může být touha učit se a kognitivně pronikat do okolní reality tlumena ohromnou nenávistí, kterou dítě prožívá vůči rodičovskému páru přehlížejícímu dětská přání. Zejména fakt, že dítě není vpuštěno do tajemného světa dospělé sexuality, přináší velkou frustraci a závist. Už u půlročního dítěte prý lze rozpoznat také pocit žárlivosti, založený na podezřívání a na rivalitě s otcovskou nebo jinou třetí postavou. Tato postava je viněna z toho, že dítěti odebírá matčin prs nebo to, co dítě za matku považuje. Představitelé kleiniánské školy zdůraznili, že klíčovým aspektem integrace depresivní pozice je rozvinutí kapacity dítěte utvářet symboly a s jejich pomocí také racionálně myslet. Bez symbolické funkce je sotva možné, aby dítě našlo zdravou cestu z oidipské krize a aby dokázalo reparovat ve fantazii poškozené rodičovské objekty. Oba hlavní koncepty dnes chápeme jako v jistém smyslu nikdy neuzavřené, poněvadž v každé fázi života procházejí novým propracováním.

Tolik stručně k významu Oidipova komplexu v dnešní psychoanalýze. Tento pojem dnes nečerpá své významové bohatství z mýtu, který tak skvěle převyprávěl Sofokles, ale z klinické praxe a obsahuje četné aspekty, jež v Sofoklově verzi nejsou artikulovány. Popisovat tedy komplex na základě rozboru řeckých her je nesmysl, Oidipův osud je pouze jedním z možných oidipských příběhů. Končí tragicky asi proto, že syn v něm při řešení svých oidipských úkolů naráží na rodiče, kteří jsou postiženi oidipskou patologií. Král Laios je zde reprezentantem narcistického otce, jenž není schopen tolerovat vedle sebe syna. Od počátku se ho nesmírně obává jako oidipského rivala. V nezdravém Laiově oidipském prostoru není místo pro dva muže; jeden musí být zabit, aby druhý přežil. Tato vražedná narcistická konstelace je symbolicky ztvárněna ve střetu obou aktérů v úzkém propylajském úvozu, kterým může projít pouze jeden člověk, nikoli dva zároveň. Jistěže můžeme i v dnešní době nalézt řadu případů, kdy se děti ocitají v podobně neschůdné situaci jako Oidipus. Někdy jsou takové děti bohužel vystaveny nárokům, které jim nedovolují projít úvozem oidipské krize bez trvalých komplikací, jindy úvozem ani neprojdou a hledají náhradní cesty. Svá selhání pak mohou podobně jako Laios předávat i svým eventuálním potomkům. Zdravá duševní budoucnost lidstva je zachovávána těmi rodiči, kteří dokážou oidipské problémy dětí unést a usměrnit do tvorby projektů budoucnosti, v nichž dospělé děti jednou dojdou stejně hodnotného splnění milostných tužeb jako jejich rodiče.

Sigmund Freud v sobě rozpoznal jednu z možných verzí Oidipova komplexu a svou oidipskou patologii se pokusil léčit sebeanalýzou (do jisté míry úspěšně). Trpěl ale zároveň osudem zakladatele, který se nemohl zbavit některých neurotických handicapů tak snadno jako někteří jeho analyzovaní následníci. Naštěstí nebyl Freudovým otcem Laios a matkou Iokasté, takže zakladatel psychoanalýzy mohl rozvinout svou nebývale silnou a kreativní touhu po poznání lidské duše. Formulací Oidipova komplexu Freud vytušil, že každý člověk od útlého věku vstupuje do situace plné záhad, lákadel i hrozeb. Záleží na něm, jak nástrahy zvládne a jak rozluští hádanky, které na něj v životě čekají. Nikdo z nás nemůže uniknout před setkáními se Sfingou, která nás opakovaně navštěvuje a vybízí nás k novým odpovědím. Řečeno s jistou nadsázkou, zůstáváme na oidipské cestě až do smrti, ať už si o Oidipově komplexu myslíme cokoli.


SHRNUTÍ
Oidipův komplex označuje intrapsychickou situaci, do které vstupuje již malé dítě, konfrontované s existencí svébytného rodičovského páru. Přání tento pár rozbít a nastolit původní infantilní vazbu naráží na požadavky a omezení vnější reality. Zdravé dítě musí na své omnipotentní touhy rezignovat a akceptovat rodinný trojúhelník. Musí se vzdát realizace incestu a vraždy, protože tyto činy ohrožují fungování lidské pospolitosti. Dítě prožívá vinu, zármutek i touhu fantazijně poškozený rodičovský pár reparovat. Oidipská situace přináší dítěti řadu záhad, tajemství a hrozeb, které mohou jeho zvídavost celoživotně potencovat nebo naopak inhibovat. Oidipův komplex představuje v dnešní psychoanalýze stále užitečný a inspirativní koncept, jehož místo je především v klinickém kontextu. Nevyskytuje se jen u chorobně postižených osob, ale je univerzálním vývojovým úkolem, o jehož řešení se musí pokusit každý člověk. Rodiče vnášejí do oidipského dramatu dítěte své vlastní scénáře, jimiž mohou řešení úkolu usnadňovat či komplikovat. Řecký mýtus vypráví pouze o jedné z možných oidipských verzí. Freudův oidipský komplex způsobil jeho nositeli (i Freudovým žákům) různé osobní potíže, nicméně nestačil zásadně blokovat Freudovu enormní touhu po poznání lidské duše.

klíčová slova:   Oidipův komplex, rodinný trojúhelník, depresivní pozice, Freud, Kleinová


LITERATURA
J. Laplanche, J.-B. Pontalis: Psychoanalytický slovník, Veda, Vydavatelstvo SAV, Bratislava 1996
R. Britton: The Oedipus situation and the depressive position; in Clinical Lectures on Klein and Bion, Routledge, London 1992

© Martin Mahler, 2001