Miroslav Borecký
Sigmund Freud - kontroverzní rodák
pro Sborník "Židovská Morava, židovské Brno" Nadace k2001, prosinec 2000


Souhrn:
Autor připomíná, že Sigmund Freud se narodil v moravském městě Příbor, avšak jeho jméno je v Česku vnímáno rozporně. Popisuje vědeckou a filosofickou situaci doby, ve které Feud koncipoval základní psychoanalytické myšlenky a ukazuje jeho hlavní epochální objevy. Upozorňuje na to, že mnohé výtky vůči Freudovi a psychoanalýze jsou podmíněny přehlížením dobových možností autora. Psychoanalýza byla novým paradigmatem pro 20. století a v jeho průběhu se stala duchovním vlastnictvím celého lidstva. Autor upozorňuje, že Freudův rodný domek je v soukromých rukou a jeho další osud není zajištěn, ačkoli se jedná o mimořádnou památku na pravděpodobně nejslavnějšího moravského rodáka.


Morava zrodila mnoho geniů a hybatelů lidského pokroku. Mnozí si myslí, že největší z nich byl Sigmund Freud, který se narodil 6. května 1856 v Příboře.
Připomíná ho tam dnes pamětní deska z r. 1931, socha instalovaná v r. 1968 a skrovná instalace v místním vlastivědném muzeu. Další dva úhelné geografické body Freudova života - dům ve vídeňské Berggasse 19, kde žil a tvořil v létech 1892 - 1938 a londýnský dům v Maresfield Gardens, kde 23. září 1939 zemřel, jsou muzei a významnými a živými pamětníky rozvoje lidského myšlení.

Sigmund Freud byl osobností kontroverzní a tou - nejen u nás - dones zůstal. To samo o sobě je 62 let po jeho smrti v jistém slova smyslu dokladem jeho kvalit a životnosti jeho myšlenek. Na jeho práci lze totiž nahlížet z různých úhlů a ne všechny jsou předmětem kritiky. Pokusím se je stručně přiblížit.

Sigmund Freud měl lékařské vzdělání a jeho profesionální kariéra začínala v oblasti somatické medicíny. Jeho první odborné práce byly neurologické a někdy se pozapomíná, že byl prvním, kdo popsal v odborném tisku účinky požití kokainu.

Vyšel z intelektuálního prostředí vídeňské lékařské školy, v níž tehdy doznívaly vlivy vitalismu. V medicíně se v oněch létech prosazovaly wirchoviánské principy a etiologické deterministické myšlení aplikované do medicíny přinášelo a vbrzku mělo přinést převratné pokroky.

Psychoanalýza byla tedy v tomto kulturním prostředí koncipována jako lékařský obor a jako takový byla postavena "jednou nohou" na principu lékařského modelu choroby. Tento model je deterministický a racionalistický. Předpokládá příčinu, která nějakým popsatelným způsobem vede k chorobnému následku. A předpokládá rovněž, že odstraněním příčiny bude (v obecném slova smyslu) odstraněn i následek.
Dalším filozofickým východiskem své doby byla pozitivistická fenomenologie v medicíně, která nacházela (a ještě nachází) živnou půdu v mohutném technickém rozvoji pomocných lékařských věd. Díky tomu byly právě ve Freudově době anatomie a histologie dovedeny k tehdy dostupné dokonalosti, a tak vrcholil racionalistický empirismus. Tento lékařský základ přinesl později psychoanalýze řadu obtíží a nedorozumění.

V témže období se ovšem stupňovaly jiné - vlastně ze stejných kořenů vyrostlé - teoretické obtíže. Platil determinismus - tedy přesvědčení, že mezi jevy panuje příčinná souvislost a pozitivismus, zjednodušeně řečeno názor, že vše je popsatelné a objasnitelné. Tyto přístupy byly mimořádně přínosné pro biologické vědy, ale v antropologii naopak narážely na jakousi deterministickou diskontinuitu lidského chování. Pocit, že něco v našem poznání chybí, že je ještě něco pozitivistickými přístupy nepolapitelného, co se přesto na našem chování uplatňuje, byl výrazným problémem filosofickým.

Genialita Freudova objevu je v završení koncepce "nevědomí" a ve vyřešení tohoto starého diskontinuitního problému. Vysvětlil, že lidské chování je opravdu příčinné, avšak na souboru jeho příčin se podílí i procesy, které probíhají mimo naše vědomí a které nazval nevědomé. Kritici psychoanalýzy dodnes zapomínají, že právě toto byl čin, který je Freudovou legitimací ke vstupu do galerie těch několika málo hybatelů lidského pokroku.

Freud v rámci deterministického a racionalistického lékařského modelu, a aby sobě i svému okolí zpřístupnil fungování lidské psychiky s přihlédnutím ke svému objevu nevědomí, musel konstruoval jednoduchá schémata, topografický a později strukturální model funkce psychického aparátu. Z našeho hlediska jsou to spíše bloková schémata, v intencích dobového a často přežívajícího myšlení však bývaly a bývají někdy chápána jako jakýsi anatomický popis duše.

Dalším ze zásadních Freudových objevů byla dominantní úloha pudů, zvláště pak sexuálních, ve zrání lidského jedince. Šokující bylo zejména, že fenomén sexuality rozšířil na celý lidský život, hovořil o rané dětské sexualitě a popřel existenci jakéhosi "nevinného" dětství. Tento objev byl a je kamenem úrazu. Vzbudil obrovský odpor a přinesl psychoanalýze přívlastek pansexualismu. Freud trval na jeho akceptaci a to vedlo k rozchodu s řadou spolupracovníků např. Jungem a Adlerem.

Jakkoli další rozvoj psychoanalýzy nepotvrdil jedinečnost sexuálních pudových nároků v rozvoji lidské psychiky a v současné moderní analýze dominuje spíše otázka vývoje vztahu k důležitým objektům v okolí jedince, případně jiné přístupy, zůstává obvinění z pansexualismu jakýmsi evergreenem jejích kritiků. Freud si prostě všiml jen tohoto mechanismu. A jeho současní kritici se tak trochu dostávají do pozice lidí, kteří vyčítají Kolumbovi, že k cestě do Ameriky nepoužil prostě služeb British Arways.

Freudovy představy o fungování lidské psychiky umožnily konstruovat např. mechanismus obran, kterými se mozek snaží udržet svou psychickou rovnováhu a nakonec i biologickou existenci, umožnily formulovat způsob vytváření jistot o sobě, v psychoanalýze nazývaných narcistickými strukturami aj.

Freud byl ale především klinik. Psychoanalýza se stala za posledních sto let základem pro všechny hlubinné psychoterapie. A to představuje řekněme polovinu ze všech způsobů ovlivňování duševního zdraví psychologickými prostředky.

Na klinickém, terapeutickém úseku, který byl pro Freuda vždy tím nejpodstatnějším zdrojem intelektuálních zkušeností, objevil Freud fenomén, jenž je možná stejně důležitý jako objev nevědomí. Jde o fenomén přenosu. Tedy skutečnosti, že pacienti v analýze, ale i v jiných terapiích a vlastně lidé prakticky ve všech závažnějších a emočně obsazených životních situacích nereagují jen na skutečnosti z vnějšího světa, ale nevědomě promítají své dřívější, hlavně dětské zkušenosti na své bližní a reagují tak mnohdy ne zcela přiměřeně aktuálním okolnostem, času a významu situace. A právě intenzívním zájmem o přenos, sledováním jeho proměn, zdrojů a složek se liší psychoanalýza od většiny svých terapeutických dětí, vnuček a pravnuček.

V literární zkratce lze možná prohlásit, že psychoanalýza je hlavně jakýmsi citovým dobrodružstvím, které právě pro svoji citovost umožňuje zprostředkovat pacientovi některé zkušenosti, kterých se mu nedostalo v raných obdobích jeho vývoje, nebo které nebyly dostatečně integrálně propojeny do jeho vnitřního psychického světa. Tuto možnost dává psychoanalýze jistý úkaz, nazývaný regrese. Malá strukturovanost psychoanalytické terapeutické situace, v níž pacient většinou leží a na svého analytika nevidí, a minimální instrukce: říkat bez jakékoli kritiky vše, co se analyzandovi objeví v hlavě, způsobuje intenzívní rozvoj zmiňovaného přenosu. Objevují se staré, často dětské souvislosti a postoje. Aby k tomu došlo musí však jak analytik, tak i analyzand překonat řadu překážek. Ona minimální instrukce říkat vše, co se objeví v hlavě, je totiž velmi obtížná k realizaci, neboť všechny naše životní zkušenosti mluví proti ní. Často vědomě, ale daleko častěji nevědomě filtrujeme své duševní obsahy a často se tak připravujeme o možnosti, které sice máme, ale které z různých důvodů zamítáme, nebo si na ně netroufáme. Mohlo by se říci, že řada okolností způsobuje, že se loďka našeho života musí pohybovat ve skalnatém moři života, ale díky nevědomým determinacím se mnohdy vyhýbáme i takovým skalám, jejichž existence vyplývá zevnitř, z nás.

Cílem klinické psychoanalýzy je způsobit, aby tyto nevědomé determinace byly pokud možno minimalizovány. Základním prostředkem, který k tomu psychoanalýza používá, je interpretace, výklad.

Na rozdíl od Freuda, který se, bytostně snažil o medikalizaci, chcete-li biologizaci psychoanalýzy, se moderní psychoanalýza nezříká svého hermeneutického základu. Zabývá se čím dál tím více vnitřní psychickou realitou pacienta a objektivizace referovaných zkušeností a zážitků nemá velkou důležitost. Lze říci, že není důležité, co se událo, ale jak to pacient viděl, prožil a zapamatoval si. A v neposední řadě i to kdy, jak a proč to svému analytikovi vypráví.

Z dnešního hlediska se nám skoro zdá, že Freud udělal nejméně tolik pro filosofii, jako pro psychologii a medicínu. O devět let po Freudovi se v nedalekém Prostějově narodil jiný moravský velikán, Edmund Husserl, fenomenolog, jež se k probírané problematice přibližoval jaksi z druhé strany. I když pojem nevědomí neměl v jeho systematice místo, dokládá filosof Miroslav Petříček jr., že Husserl "metaforicky mluvil o tom, co se ukazuje v poli transcendentálního vědomí, jako o tom, co se tu ukazuje jakožto ono samo ve své 'tělesné přítomnosti'" a že "filozofie po Husserlovi, jež však často z Husserla vychází a Husserla překračuje, filozofie nepopiratelně poučená i psychoanalýzou, bere tuto metaforu doslova".

Psychoanalytici začali někdy v 60. létech chápat, že interpretace, jejich základní intervenční jednotka, je jako hermeneutiky kvalifikuje - ať chtějí či nechtějí a hermeneutická koncepce psychoanalýzy začala převládat. Ideovým otcem tohoto přesunu byl Hanz Georg Gadamer (nar. 1900) , žák fenomenologických velikánů Edmunda Husserla a Martina Heideggera. A tak Gadamer vnesl do psychoanalýzy hermeneutický kruh a fenomenologie a psychoanalýza tak v jistém smyslu spojily ono téměř neslučitelné, téměř navzájem se vylučující, totiž tělesné a duševní.

Psychoanalýza ve 20. a 30. létech expandovala ještě také velmi prudce do oblasti umění. Bylo to díky dalšímu Freudovu objevu, souvisejícímu s topografickým modelem funkce lidské psychiky - tzv. primárním a sekundárním procesem myšlení. Velmi stručně řečeno má člověk k dispozici jednak (sekundární) vědecký, logický proces, jak nakládat se svými myšlenkami. Zde hrají roli pozorované jevy, zkušenosti, vládne zde logika a protiklady se vylučují. Proces myšlení je vyjádřitelný slovy a proto je popsatelný. Někdy se mu říká také myšlení vědecké. Má nevýhodu, je to proces pomalý. Primární proces je intuitivní, vychází z pocitů, nestará se o vnitřní kohezi myšlenek. Pracuje se zkratkou, symbolem, náznakem, věci v něm platí současně, ačkoli jsou protichůdné. Je nepřesný, ale rychlý a hodně emoční. Nedá se říci, že by některý z obou procesů byl kvalitnější, oba jsou imanentní součástí lidské psychiky a oba člověk intenzívně využívá. Jen musí být schopen jisté vědomé kontroly nad jejich dominacemi, nad tím, který mu zrovna vládne. Lze si anekdoticky představit, že tvořící malíř je v jakési umělecké regresi a je ovládnut primárním procesem (krásněji ovšem znělo říci, že ho políbila múza). Jenže malíř v poledne odloží štětec a jde na guláš. Čímž vědomě ukončí vládu procesu primárního a vezme proces sekundární. V jiných, zátěžových a už spíše patologických situacích to nemusí být až tak jednoduché.

V umění, hlavně prostřednictvím surrealistů, zakotvila psychoanalýza jako základní výrazový rámec a v celé kulturní oblasti euroamerické kultury se za posledních 80 let prakticky nelze bez orientace v základní psychoanalytické terminologii pohybovat. Volné asociace - společné dítě Freudovo a Jungovo - postupně přestaly být doménou vědeckou, resp. psychoanalytickou, a staly se fenoménem kulturním.

Psychoanalýza za sto let své existence (dle S.A.Mitchella a M.J.Blackové v knize "Freud a po Freudovi") "představuje i formu myšlení, formu přístupu k zkušenosti, který pronikl do základů naší kultury a významně určuje způsob, jak prožíváme sebe a svou vlastní mysl. Kdysi hluboce kontroverzní rysy Freudových příspěvků se staly všední součástí našeho světa: nevědomá motivace a význam, nekonečná variabilita forem sexuality, formativní síla rodinných prožitků, klíčivost oidipských témat v rodinném životě, sexuální a senzuální dimenze dětských zkušeností, schopnost mysli popírat nepříjemné pravdy atd."

Jako bylo v 17. či 18. století obtížné porozumět výtvarnému umění bez znalostí judaisticko-křesťanské symboliky a zkratek, jsme nyní všichni - psychoanalytici a zastánci biologických modelů docela dobře vybaveni základním inventářem psychoanalýzy, abychom se v našem světě vyznali a abychom si ho dovedli interpretovat.

Psychoanalýza ještě za Freudova života prodělala bouřlivý rozvoj. Freud sám byl zřejmě autoritář, měl tendenci chápat svoje objevy do jisté míry dogmaticky a pilně dbal o rozvoj hnutí. Výsledkem byli odpadlíci, totiž ti, kteří odmítali akceptovat základní články Freudovy koncepce. Zprvu Jung a Adler, později další. Někteří vytvořili blízké, jiní poněkud vzdálenější koncepce, ale všichni dali mohutné podněty k rozvoji dnes již širokému proudu hlubinných psychoterapií a - marno, marno - jejich základním bohatým pramenem je ve všech případech Freudův nápad a inspirace. Vykladačství, tj. hermeneutická koncepce psychoanalýzy přinesla psychoanalytikům i ztráty. Jsouce vybaveni určitým charakteristickým způsobem myšlení, který se po dlouhá léta profesionální výchovy učí, mohou někdy vzbuzovat odstrašující pocit, že všemu rozumí a nic jim není utajeno. Zvláště, když si to sami myslí...

Ve skutečnosti je to spíš jen taková hra. Jeden z posledních výbojů psychoanalytické teorie podnikl právě na tomto poli Roy Schafer v knize "Analytický postoj" (1983), když se pokusil pochopit psychoanalytická setkávání jako "narativní úkon", jako "vyprávění příběhu o nás někomu jinému". Soudí, že když nahlížíme psychoanalytika a analyzanda jako oboustranně angažované v narativním procesu, můžeme hledět na interpretaci jako na jeden jediný z velkého množství možných významů, které mohly být poskytnuty, a píše (1983): "V říši historicky narativního života je vždy více než jedna cesta k tomu, aby se řeklo, co to je nyní a co to muselo být v dětské minulosti...".

Z tohoto hlediska je patrno, že psychoanalytik nemusí učit pacienta jakési správné cestě, ale v procesu jejich společné práce se nějaká cesta, rozuměj jakákoli jiná než dosavadní, teprve hledá. A že se na tomto hledání dynamicky podílí nejen analytik ale imanentně i sám pacient.

Psychoanalytický dialog tak vede k ustavení vztahu s "historickou realitou" a s událostí "tam a tenkrát". Analyzand nabízí sbírku událostí, o kterých má za to, že jsou realitou, a analytik je převypráví v jiných termínech. A Schaferovou terapeutickou úlohou je, aby oba, analytik i analyzand, zkonstruovali řečí nový a neneurotický příběh pro analyzandovu budoucnost. Psychoanalytická metoda vlastně transformuje analyzandovu povídku do psychoanalytického příběhu. Analyzandovo vyprávění je převyprávěno v intencích incestuozních přání, v termínech separace - individuace, z pohledu obran či jiného teoretického konceptu. A analyzand by měl v důsledku úspěšné analýzy opustit řeč symptomů a vyměnit ji za psychoanalytickou rozpravu.

Hlavní témata současné analytické literatury a praxe - povaha subjektivity, budování osobního smyslu a tvořivosti, zakotvenost člověka v kulturním, jazykovém a historickém kontextu - jsou zároveň dominantními tématy naší doby.

Široký proud hlubinné psychoterapie vycházející z klasické psychoanalýzy je do té míry živý a tvůrčí, že není divu, že se v něm vyskytují fenomény bizarní, asi i nesnesitelné, nebo alespoň nepochopitelné. Navíc psychoanalýzy nepřinášejí jednoduchá řešení, a to je hřích, který obecenstvo neodpouští.

Zdá se mi - po všech těch létech strávených na gauči a na křesle za ním - že psychoanalýza představuje stále jedno z největších dobrodružství poznání, která nám náš svět nabízí - totiž poznání hloubek lidské duše. S jejími individuálními strastmi i radostmi mívám někdy pocit, že konkrétní psychoanalytická práce je jakýmsi příběhem o pohádkovém zámečníku, který vstupuje do složité psychické budovy s cílem otevřít pro majitele co nejvíc průchodů z těch, které jsou z různých důvodů uzavřeny a ukázat zkratky, do té doby jen nevyužité.

Ten muž, který to všech umožnil a způsobil, se jmenoval Sigmund Freud a narodil se v moravském Příboře. Právě on přinesl 20. století úplně nové paradigma a prezentoval ho tak, jak mohl a uměl. Že se někomu nelíbí a že ještě pořád někoho ohrožuje, je výrazem velikosti jeho vlivu na nás všechny.

Ten malý domeček v Příboře je a bude jednou z největších moravských památek. Škoda, že na něj nemáme...

© Miroslav Borecký, 2000