Friedrich-Wilhelm Eickhhoff
Poznámky k primární identifikaci a k historii tohoto často opomíjeného pojmu
(přednáška konaná 20.března 2009 pro ČPS)

V době, kdy jsem byl ještě kandidátem, jsem se při krátkodobé terapii setkal s jednou inteligentní pacientkou. Procházela krizí dospívání, která měla blízko k psychóze, ale vyvíjela se příznivě. Tato pacientka mi řekla, že si nedokáže představit žádnou jinou formu lásky než stát se milovanou osobou. Toto zjevně primitivní předběžné stadium lásky k objektu mě tehdy velmi překvapilo a rozhodl jsem se, že se tuto zvláštnost pokusím lépe pochopit. Mezitím jsem si při analýze opakovaně povšiml, s jakou přirozeností byly analyzované osoby obou pohlaví více či méně pomíjivě přesvědčeny, že jsou stejné jako druhý nebo že si zaměnily místo s neživým objektem. Psychiatři by to nazvali apersonací (apersonalizací). Nejvýstižnější popis tohoto jevu jsem nalezl ve Freudově poznámce z 12. července 1938, která je součástí Freudových sebraných spisů pod názvem Zkušenosti, myšlenky, problémy (SE XXIII, Grubrich-Simitis 1993/ 125):

"Mít" a "být" u dětí. Děti rády vyjadřují vztah k objektu identifikací: "Já jsem objekt." "Mít" přichází až později; po ztrátě objektu se vrátí do "být". Příklad: prs. "Prs je součástí mne, já jsem prs." Teprve později: "Mám jej, vlastním jej." To znamená: "Nejsem jím." (SE XXIII, 299)

Primární identifikací Freud zjevně myslí přimknutí k druhé osobě, které předchází volbě objektu, a dále reakci na ztrátu jednoty ega a vnějšího světa. Označením prsu za objekt přichází se závažnou interpretací identifikace jakožto exekutivy orální asimilace. Sylvia Payne(ová) v šesté Diskusi k vědeckým polemikám oponuje Paule Heimann(ové), která kladla důraz na orální konotaci identifikace. Payne(ová) upozorňuje na prenatální jednotu matky a dítěte a zdůrazňuje, že "první vnější vztahy jsou do značné míry prožívány vjemově". Dále uvádí:

Psychický vztah k matce se utváří nejen krmením, ale též prostřednictvím všech tělesných kontaktů. V této rané fázi psychického vývoje nemohou být žádné pevné hranice mezi "mnou" a "mně cizím" a je zde tendence k opětovnému zavedení primární identifikace. (Payne 1991, 548).

Freud v Nové řadě přednášek k úvodu do psychoanalýzy píše, že není zcela od věci přirovnání identifikace k "orálnímu kanibalskému pohlcení druhé osoby", podle jeho názoru je však častější -- plně v souladu s diskusní poznámkou Sylvie Payne(ové) -, že orální ambivalence není rozhodujícím faktorem identifikace. V dopise Wilhelmu Fliessovi ze dne 6. prosince 1896 Freud hovoří o "prehistorické, nezapomenutelné druhé osobě, které se nikdo nikdy nevyrovná". Dále v tomto kontextu uvádí: "Jeden z mých pacientů stále naříká ze spaní po své matce, která zemřela, když mu bylo 22 měsíců." "Nezapomenutelná prehistorická druhá osoba" nepochybně předjímá "otce v jeho vlastní osobní prehistorii", s nímž byla primární identifikace spojena v roce 1923. V případu "vlčího muže" Freud píše v souvislosti s napodobováním otce o "první a nejprimitivnější volbě objektu, která v souladu s narcismem malého dítěte proběhla po linii identifikace". V práci Davová psychologie a analýza Já z roku 1921 se Freud zmiňuje, že je obtížné názorně zobrazit rozdílnost mezi (primární) otcovskou identifikací a volbou otcovského objektu; záleží, zda se přimknutí týká subjektu nebo objektu ega (Já). "V prvním případě je otec tím, čím by člověk chtěl být, ve druhém tím, co by chtěl mít. Je to tedy rozdíl spočívající v tom, zda vazba začíná u subjektu anebo u objektu Já. První vazba je proto možná již před jakoukoli sexuální volbou objektu." "Poznáváme pouze, že identifikace usiluje o to, aby utvářela vlastní Já podobně jako to druhé převzaté jako 'vzor'." (s. 91) "Identifikace nastoupila na místo volby objektu, volba objektu se regresivně mění v identifikaci." (ibid.) V třetí kapitole práce Já a Ono Freud vztahuje primární identifikaci k jáskému ideálu (ego-ideálu) a píše: "To nás vede zpět k vzniku jáského ideálu, neboť za tím se skrývá právě první a nejvýznamnější identifikace jednotlivce, identifikace s otcem osobní prehistorie." V poznámce pod čarou je uvedeno: "Možná by bylo prozíravější říci s rodiči..." A dále pokračuje: "...je přímá a bezprostřední, a jakémukoli obsazení objektu předchází. Ale zdá se, že objektní volby, které spadají do prvního období sexuálního vývoje a týkají se otce a matky, vyúsťují při normálním průběhu také do takovéto identifikace, a tím primární identifikaci zesilují." (s. 205) (1) Raná definice identifikace, jmenovitě v kapitole o práci se sny, velmi připomíná pozdější formulace o primární identifikaci. Ve Výkladu snů Freud nazývá "podobnost, shodu, společenství (styčnost)" (s. 196, viz poznámka v bibliografii) prvky ztotožnění, které umožňují prezentaci ega "prostřednictvím ztotožnění s jinými osobami" (s. 198), a dodává: "Místo vizuálními rysy může být podíl druhé osoby zastoupen také posunky, jež jí přičítáme, slovy která jí dáváme promlouvat, nebo situací, do níž ji zanášíme." (s. 196) Podle názoru Ignacia Matte-Blanca Freud v těchto poznámkách dodržuje "symetrickou logiku", která převládá v nevědomí (Matte-Blanco 1988, 822). Podle principu symetrie se každý vztah rovná svému opaku (A se rovná B a B se rovná A), v důsledku čehož se ztrácí posloupnost a tudíž čas a prostor, zatímco při vědomém myšlení uplatňujeme asymetrickou logiku, která se řídí aristotelovskými pravidly.

Ferenczi doplnil Freudovy úvahy o primární identifikaci o předpoklad "mimetického období", v němž "je vyloučena jakákoli sebeochrana či obrana a veškeré vnější účinky zůstávají dojmem bez bez protiobsazení zevnitř". Tento stav komentoval s truchlivým podtónem: "...snad již počínající, ale jaksi odložená smrt" (
Klinisches Tagebuch (Klinický deník), 30. června 1932).

René Spitz se při popisu vzájemného zrcadlení matky a dítěte také zmiňuje o primární identifikaci, aby charakterizoval nerozlišenou fázi, patřící mezi předstupně identifikace, a dále zdůrazňuje dialogický prvek na samém počátku lidské komunikace ve ztotožnění se s gesty a se vzájemnou identifikací. (Spitz, 1992 [1957], 40)
(2) Podle Fenichela má primární identifikace blízko k imitaci; "vkládání do úst a imitace za účelem apercepce jsou jedno a totéž a reprezentují první objektní vztah" (Fenichel, 1974, 59). Podobně Gaddini předpokládal, že imitace v apercepční sféře hmatově-senzorické (psycho-senzorické) oblasti umožňuje udržovat magicky všemocnou iluzi fúze s nepřítomným objektem (Gaddini, 1969). Gaddiniho myšlenky převzala Jacqueline Amati-Mehler(ová) a důmyslně je rozvinula v koncepci psycho-senzorické oblasti. Má na mysli archaickou oblast spojenou s ranými zážitky, které prostřednictvím senzorického kontaktu umožňují iluzi ve smyslu Freudovy formulace, uvedené v posmrtně vydaných poznámkách z roku 1938 ("být objektem" -- citováno výše); tato oblast slouží nekonfliktnímu fúznímu omnipotentnímu fungování včetně imitačních procesů, zatímco současně existující psycho-orální oblast je spojena s přáním "mít objekt", jejž lze introjikovat v souladu s pudově orientovaným vztahem mezi self a objektem. Díky této koncepci Amati-Mehler(ová) může koncipovat takzvané oblasti psychotické osobnosti; tyto oblasti vznikly ještě před separací self a objektu, a to i u lidí, jejichž neurotická porucha se rozvinula během této separace (Amati-Mehler 2004).

"Symbolické ztotožnění", o němž hovoří Hanna Segal(ová), slouží popření nepřítomnosti ideálního objektu a popisuje ztrátu schopnosti rozlišení mezi symbolickou náhražkou a původním objektem (Segal 1957), v žádném případě však všemocnou iluzi, že dotyčná osoba je objektem. Velmi působivé příklady popsali v roce 1958 Freeman, Cameron a McGhie ve studii chronické schizofrenie. Například, když se pacientka zeptala, jestli je lékař, protože v přítomnosti terapeuta si nebyla jistá, zda je žena, či muž - kolik restitutivních schizofrenních projevů by se dalo odvodit od zkušenostního modu primární identifikace (Freeman, Cameron, McGhie 1958).

Wolfgang Loch v roce 1965 v článku "Schizophrene Psychosen aus psychonalytischer Perspektive" (Schizofrenní psychózy z psychoanalytické perspektivy) chápe primární identifikaci podobně, jako by byla charakteristická pro bezjáský stav, do nějž se psychotik v regresi dostane po ztrátě ideálního objektu, když nerozlišuje mezi já a ne-já, subjektem a objektem, jenž může být též neživý (Loch 1965, 177).

Margaret Mahler(ová) konstruovala intrapsychický separační proces na základě přímého pozorování matky a dítěte: s primární identifikací je spojeno rozlišení mezi self a objektem a fáze předcházející separaci-individuaci (Mahler, Pine, Bergmann 1975). Předpoklad jejich regresivní reaktivace rozhodně není postačující k pochopení psychopatologických stavů, v nichž se subjekt cítí být zajedno s druhou osobou, jako by byli vzájemně totožní. Podle Grinberga závisí význam pojmu primární identifikace na konkrétní teorii raného vývoje (Grinberg 1976). Annemarie a Joseph Sandlerovi v roce 1995 uvedli perzistentní primární identifikaci jakožto fúzi self a objektu do spojitosti s myšlenkou, s níž už v roce 1960 přišel Eduardo Weiss:
zdvojená rezonance jako ekvivalent smyslového vnímání a základ osobní interakce nám umožňuje vnímat nejen chování druhé osoby, ale i její nitro (Sandler, Sandler 1995). (3) Joseph Sandler na Weisse odkazoval již v roce 1993 v Amsterdamu v přednášce "On Communication from Patient to Analyst: not Everything is Projective Identification" (O komunikaci od pacienta k analytikovi: Ne všechno je projektivní identifikace): v záchvěvu primární identifikace nebo při zdvojené rezonanci začnou diváci napodobovat pohyby bruslaře promítaného na plátně (Sandler 1993). Janine Chasseguet-Smirgel(ová) v článku "Das Ichideal" (Ego-ideál) spojuje pre-oidipskou primární identifikaci s jáským ideálem a sekundární identifikaci s oidipským komplexem a superegem (Nadjá) (Chasseguet-Smirgel 1975; 81). V práci Jamese Grotsteina "The Schreber Case: A Reappraisal" (Přehodnocení Schreberova případu), vydané roce 1984, je odkaz, připomínající výše citovanou diskusní poznámku Sylvie Payne(ové); upomíná na "podkladový self-objekt primární identifikace": normálně je trvale spojený pupeční šňůrou s postnatálním self a lze jej považovat za kontejner pro zásadní rané zážitky (Grotstein 1984, 347; 2007, 313); z hlediska vynikajícího znalce Bionova díla (Haas 2009) za první emanaci O.

V knize
Soleil noir. Dépression et Mélancholie (Černé slunce: Deprese a melancholie) se Julia Kristeva zmiňuje o "primární identifikaci s otcem osobní prehistorie" (1923b, s. 205) jako o pojítku, s jehož pomocí lze truchlit po tom, co nazývá "věcí": Tato první identifikace se u melancholika ukáže být křehká a nedostačující, aby zaručila symbolické identifikace (Kristeva 2007, 21). Podle mého názoru je v Lochově koncepci melancholie znehodnocený ideální objekt, s nímž se bezmocné ego zcela identifikuje, analogický k "věci", o níž hovoří Kristeva. V práci Julie Kristevy lze také nalézt paralely k Lochovu často zdůrazňovanému názoru, že reparace primárního objektu je možná pouze skrze identifikaci s pozitivním aspektem otce (Loch 1979).

Wolfgang Loch ve svých významných úvahách o souvislostech mezi psychoanalýzou a filosofií považoval Freudovy myšlenky o primární identifikaci za důležitý přínos k pochopení Kantova pojetí "transcendentálního subjektu (ego)", jenž předchází "empirické ego". Uvádí: "Při práci s 'empirickým egem' musí psychoanalýza předpokládat existenci 'transcendentálního ega'(subjektu)." Je přesvědčen, že Freudovo chápání primární identifikace a jáského ideálu (ego-ideálu), jemuž přisuzoval "funkce sebepozorování, svědomí a zachování ideálu", zahrnuje funkce, totožné s Kantovým "transcendentálním subjektem " a "transcendentálním objektem" (Loch 1989, 102). "Transcendentální objekt" není jednotlivý konkrétní objekt, nýbrž ideální objektový korelát ryzího vědomí jako takového. Je to objekt, jejž chce mysl poznat při každém empirickém poznávání (Runes 1960, 320; Gölz 2009).

Thomas Ogden v roce 1989 za účelem zaznamenání raných prožitků smyslového doteku popsal
autismu blízkou pozici (autistic-contiguous position), která předchází organizaci popsanou Melanií Klein(ovou), tj. paranoidně-schizoidní pozici, a dialekticky s ní koexistuje (Ogden 1989).

K primární identifikaci se velmi obsáhle vyjádřil Simo Salonen; za rozhodující považuje restituci primární identifikace v léčbě psychotických pacientů (Salonen 1989). Argumentuje takto: primární identifikaci, raný kontakt s druhou lidskou bytostí, spojuje s počátečním "reálným Já", o němž Freud v práci
Pudy a jejich osudy napsal, že "rozlišovalo 'uvnitř' a 'vně' podle nějakého dobrého objektivního znamení" (tj. kriteria; s. 202). Zhroucení vede k zásadnímu psychickému traumatu, ke ztrátě ochrany, kterou skýtá svět reprezentací, a k největší možné bezmocnosti. Nutkavé opakování usiluje o obnovení primární identifikace a vytváří podmínky pro znovunabytí ztraceného primárního objektu. Psychoanalytické uspořádání poskytuje možnost restituce primární identifikace v tom smyslu, že primární lidská postava reprezentovaná analytikem vytváří rámcovou strukturu pro ego i analytickou situaci. Dokonce i v extrémních traumatických situacích přetrvává enigmatické chápání druhé lidské bytosti, tj. rudimentární hledání primární identifikace (Salonen 1989). Simo Salonen byl tak laskav a okomentoval dřívější verzi mého článku. Ve svých poznámkách zdůraznil přesvědčení, že "jen nemnozí psychoanalytici sdílejí původní Freudovu myšlenku o vzniku raných objektních vazeb prostřednictvím primární identifikace. Většinou se spíše přiklánějí k druhému směru Freudova myšlení, tedy k orálně-introjektivnímu modu identifikace." (osobní sdělení) Také mi připomněl, že Harold Blum na kongresu v Hamburku v roce 1985 po shrnutí diskuse o identifikaci dospěl k závěru, že primární identifikace si nezaslouží zvláštní místo v psychoanalytickém slovníku.

"Teorie vrozené intersubjektivity", s níž přišel Colin Trevarthen, podle mého názoru implicitně odkazuje k primární identifikaci. Pro pochopení reciproční responsivity mezi matkou a dítětem Trevarthen navrhuje: "Myšlenka intersubjektivity kojence není ničím jiným než teorií, jak lidská mysl v lidském těle dokáže intuitivně, s použitím nebo bez použití kognitivního či symbolického zpracování, rozpoznávat vzájemné popudy." (Trevarthen 1998, 17) Martin Altmeyer a Helmut Thomä se tomuto tématu věnují z hlediska "intersubjektivního obratu" v psychoanalýze (Altmeyer, Thoma 2006, 16). Také se zmiňují o důležitosti zrcadlových neuronů.

Na případu pacienta s těžkou obsedantní chorobou jsem si však především musel povšimnout, jak důležitá je klinicky relevantní psycho-senzorická oblast, na niž upozornila Jacqueline Amati-Mehler(ová). Už při prvním rozhovoru mě překvapilo, s jakou přirozeností mi tento pacient sděloval, že láska k nějaké osobě pro něj znamená být touto osobou. Protože měl magické myšlení, přirozeně chtěl být také analytikem, ale tuto primární identifikaci mi popsal na příkladu jedné své kolegyně ze zaměstnání ("Tak rád bych byl touto ženou.") Tato identifikace u něj zjevně přecházela až v chvilkové přesvědčení: "Já jsem ona." Má spontánní poznámka: "Jenže pak ji přece nemůžete mít!" zjevně popisovala pacientovu tíseň, na niž se zdála být zoufalou restitutivní odpovědí právě tato bludná jistota, že je onou ženou. Osamělost aktivovala strach ze smrti i přání zničit tu, která pacienta zradila. Avšak cena za vytoužené splynutí zjevně znamená přijmout ztrátu identity, neodvratnost, díky níž snad lze pochopit pacientův dřívější a intenzivně zakoušený strach, že při orgasmu "shoří a zemře". Hrůza z megalomanských afektů se odráží v pacientových konkrétních představách, s nimiž obsedantně zápolí. Jedná se domnělé smrtelné úrazy, které by mu mohla přivodit špína, infekce a střepiny, tyto představy často umožňovaly zpětné převedení a interpretaci do odráženého a v nejlepším případě též rozpoznatelného afektu. Předpoklad, že je druhým, místo aby jím chtěl být, byl v komplementární perspektivě paradoxně požadavkem pacientova otce, který zásadně netoleroval odlišnost svého syna, snažil se na něj uvalit roli idealizovaného dvojníka a za jakýkoli náznak vzpoury jej trestal bitím. V nikom se pacient nepoznával lépe než v kapitánu Achabovi, hrdinovi románu Hermana Melvilla
Bílá velryba (Moby Dick). Kapitán beznadějně a tragicky zápasí s bílou velrybou, až oba klesnou ke dnu, ale zůstanou nerozlučně spojeni. Tento pacient se opakovaně odmítá vzdát Achabovy trýznivé pomstychtivosti, jako by to byl vzácný poklad. Iluzorně se dokáže "metamorfovat" do postavy na filmovém plátně, což se mu v dětství stalo při sledování filmu o Niebelunzích, kdy se proměnil v Hagena, jenž využije Siegfriedovo zranitelné místo, aby jej zrádně zabil. Kriemhilda mu prozradila, že oním místem je znak vyšitý na Siegfriedově rouchu. Ještě jednou zopakujme, že primární identifikace se týká spíše preoidipských než oidipských nevědomých konfliktů, odráží pacientův intenzivní strach ze separovanosti. Je významným, ne však jediným prostředkem restituce.

Když jsem v digitálním archivu PEP (Psychoanalytic Electronic Publishing) hledal termín "otec osobní prehistorie", ke svému překvapení jsem objevil kazuistiku z vlastní praxe, která byla prezentována na kongresu IPA v roce 1985 v Hamburku (Eickhoff 1986, 36, 40). Týkala se jedné pacientky s "problémem vědomí", který nikdy nepopsala jinak než těmito slovy: "Nevím, co jsem." Myslím, že tím vyjadřovala svou touhu po primární identifikaci. Pacientka měla krycí fantazii, že někoho zabila, měla být odsouzena a tato myšlenka ji rozrušovala; tehdy jsem napsal, že tato krycí fantazie je charakteristická pro "infantilní neurózu" (perverzi?). Interpretace této krycí fantazie jako sexualizace trestu za oidipský triumf mi připadala případná, protože pacientčina matka zemřela v den otcových narozenin, den po pacientčiných prvních narozeninách; tato interpretace však potřebovala doplnit o faktor, o němž se Freud zmiňuje v eseji
Já a Ono (viz výše); tento faktor vede "k vzniku jáského ideálu, neboť za tím se skrývá právě první a nejvýznamnější identifikace jednotlivce, identifikace s otcem osobní prehistorie" (s. 205). Cožpak skutečný otec v její prehistorii nemusel počítat s možností, že bude odsouzen za zvěrstva a zločiny spáchané za druhé světové války? Pojal jsem hypotézu, že pacientka si nevědomě vypůjčila jeho vinu. Bylo zcela pochopitelné, že tíhne k primární identifikaci jako k "pokusu o návrat do předchozího stavu, který chce libidinozní obsazení přenést nazpět k představám o objektech", jak vysvětlil Freud v práci Metapsychologické doplnění učení o snech (s. 357). Na konferenci Evropské psychoanalytické federace v Praze v roce 2002 jsem prezentoval následnou studii analýzy této pacientky. Mezi jiným jsem se soustředil na možný prenatální vliv niterných světů rodičů: v době, kdy pacientčina matka byla těhotná, otec bojoval v Itálii proti partyzánům - tato spojitost může vyvolat úvahy o "emoční placentě" těhotné ženy, jak uvádí Joan Raphael-Leff(ová) (1993). Prostřednictvím této "emoční placenty" se dítě usazuje v niterných světech obou rodičů (Eickhoff 2004, 277). Tato úvaha může být pojítkem k mé výše zmíněné citaci příspěvku Sylvie Payne(ové).


POZNÁMKY
1 Již v roce 1936 Anna Freud(ová) popsala "primitivní identifikaci" s cílem co nejúplnějšího "přizpůsobení právě milované osobě" (s. 194) jako charakteristiku "pudové úzkosti v pubertě" (1936).
2 Děkuji Erwinu Kaiserovi za zmínku, že Phyllis Greenacre(ová) přisuzovala schopnosti primární identifikace velký význam především u perverzí, které však podle jejího názoru mohou být aktivovány v menší míře u všech lidí, když dochází ke komunikaci ve skupinách prostřednictvím dotyků, pohledů a tělesného kontaktu s verbální účastí nebo bez ní (1968).
3 M. S. A. Graciano a C. G. Gross v roce 1994 popsali multimodální neurony, které lze aktivovat různými senzorickými modalitami, například sluchovými, somatosenzorickými a vizuálními, a tím je zrcadlit. Tyto zrcadlové neurony uvolňují při pozorování procesu stejný potenciál, který by vznikl při aktivním utváření procesu. Může to být neurobiologický ekvivalent primární identifikace.


LITERATURA
Altmeyer, M., Thomä, H. (Ed.) (2006): Die vernetzte Seele. Die intersubjektive Wende in der Psychoanalyse. Stuttgart: Klett-Cotta.
Amati-Mehler, J. (2004): Der psycho-sensorische Bereich in Neurose und Psychose. In: Jahrbuch der Psychoanal. 49, s. 113-135.
Chasseguet-Smirgel, J. (1981 [1981]): Das Ichideal: Psychoanalytischer Essay über die "Krankheit der Idealität". Ed. A. Mitscherlich, Frankfurt am Main: Suhrkamp (Literatur der Psychoanalyse).
Eickhoff, F.-W. (1986). Identification and its Vicissitudes in the Context of the Naziphenomenon. Int. J. Psycho-Anal. 67, s. 33-44.
Eickhoff, F.-W. (2004): Do dead warriors continue their struggle in a higher region ? The transgenerational perspective. Psychoanalytic Inquiry 24, s. 271-285.
Fenichel, Otto (1974): Psychoanalytische Neurosenlehre. Vol. I. (Olten/Freiburg im Breisgau: Walter.
Ferenczi, S. (1988): Ohne Sympathie keine Heilung. Das klinische Tagebuch von 1932, published by Judith Dupont. Frankfurt: S. Fischer.
Freeman, T., Cameron, J., McGhie, A. (1969 [1958]): Studie zur chronischen Schizophrenie. Mit einem Vorwort von Anna Freud, Frankfurt am Main: Suhrkamp (edition Suhrkamp 346).
Freud, A. (1946 [1936]): Das Ich und die Abwehrmechanismen. Vienna: Internationaler psychoanalytischer Verlag, London: Imago.
Freud, S. (1900a): Die Traumdeutung, GW II/III. SE 4-5; Výklad snů. O snu, Sebrané spisy, sv. 2 - 3, Psychoanalytické nakladatelství, Praha 1998, přel. O. Vochoč. Citace v překladu jsou z vydání: Výklad snů, Nová tiskárna, Pelhřimov 2005, přel. O. Friedmann.
- (1915c): Triebe und Triebschicksale. GW X, 209-232, SE XIV, s. 117-140. Pudy a jejich osudy. Sebrané spisy, sv. 10, Psychoanalytické nakladatelství, Praha 2002, přel. M. Kopal.
- (1917d): Metapsychologische Ergänzung zur Traumlehre. GW X, s. 411-426. Metapsychologické doplnění učení o snech, Sebrané spisy, sv. 10, Psychoanalytické nakladatelství, Praha 2002, přel. M. Kopal.
- (1918b): Aus der Geschichte einer infantilen Neurose. In: GW XII, s. 27-157. SE 17, s. 7-122. Z dějin případu dětské neurózy, Sebrané spisy, sv. 12, Psychoanalytické nakladatelství, Praha 2003, přel. M. Kopal, O. Friedmann.
- (1921c): Group Psychology and Ego Analysis. In: GW XIII, s. 71-161. SE 18, s. 61-143; Davová psychologie a analýza Já, Sebrané spisy, sv. 13, Psychoanalytické nakladatelství, Praha 1999, přel. M. Kopal, J. Pechar.
- (1923b): The Ego and the Id. In: GW XIII, 235-289. SE 19, s. 12-59; Já a Ono, Sebrané spisy, sv. 13, Psychoanalytické nakladatelství, Praha 1999, přel. M. Kopal, J. Pechar.
- (1933a): Neue Folge der Vorlesungen zur Einführung in die Psychoanalyse. In: GW XV. SE 22. Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy, Sebrané spisy, sv. 15, Psychoanalytické nakladatelství, Praha 1997, přel. E. Wiškovský, J. Pechar.
- (1941f): Erlebnisse, Ideen, Probleme. In: GW XVII, s. 149-152. SE 23, s. 299-300.
- (1985c): The Complete Letters of Sigmund Freud to Wilhelm Fliess 1887-1904, ed. J. M. Masson, Cambridge, Mass., London.
Gaddini, E. (1969): On Imitation. In: Int. J. Psychoanal. 50, s. 475-484.
Gölz, W. (2009): osobní sdělení.
Graciano, M. S. A., Gross, C. G. (1994): The representation of interpersonal space : A possible role for bimodal visual-tactile neurons. In: The Cognitive Neuroscience. Ed. M. S. Gazzinaga, Cambridge, MA: MIT, s. 1021-1034.
Greenacre, P. (1968): Perversions - general considerations regarding their genetic and dynamic background. In: Psychoanal. St. Child, 23, s. 47-62.
Grinberg, L. (1976): Teoría de la identificación. Buenos Aires: Paidos.
Grotstein, J. (1984): The Schreber Case: A Reappraisal. In: Int. J. Psychoanal. Psychother. 10, s. 321-375.
Grotstein, J. (2007): A Beam of Intense Darkness. Wilfred Bion's Legacy of Psychoanalysis. Karnac.
Grubrich-Simitis, I. (1993): Zurück zu Freuds Texten, Stumme Dokumente sprechen lassen. Frankfurt am Main: S. Fischer.
Haas, J.-P. (2009): osobní sdělení.
Kant, I. (1781,1787) : Kritik der reinen Vernunft. Kritika čistého rozumu, Oikoymenh, Praha 2001, přel. J. Loužil.
Kristeva, J. (1987): Soleil noir. Dépression et Mélancholie. Paris: Gallimard.
Loch, W. (1965) : Zur Struktur und Therapie schizophrener Psychosen aus psychoanalytischer Perspektive. In: I 19, s. 172-187.
- (1979): Depression und Melancholie - oder depressive Position und Vatermord. In: Die Verarmung der Psyche. Igor A. Caruso zum 65. Geburtstag. Ed. by E.H. Englert. Frankfurt am Main/New York: Campus, s. 157-171.
- (1989): Über einige Zusammenhänge zwischen Psychoanalyse und Philosophie. Jb. Psychoanal. 25, s. 57-123.
Mahler, M.S., Pine, F., Bergmann, A. (1978[1975]): Die Psychische Geburt des Menschen. Symbiose und Individuation. Frankfurt am Main: S. Fischer.
Ogden, T. (1989): On the concept of an autistic-contiguous position. In: Int. J. Psychoanal. 70, s. 127-140.
Payne, S. (1991): Sixth Discussion of Scientific Controversies. In: The Freud-Klein Controversies 1941-45. Ed. P. King, R. Steiner. London/New York: Tavistock/Routledge, s. 531-563.
Runes, D. D. (1960): Dictionary of Philosophy. New York: Philosophical Library.
Salonen, S. (1989): The Restitution of Primary Identification in Psychoanalysis. In: The Scandinavian Psychoanalytic Review 12, s. 102-115.
- (2008): osobní sdělení.
Sandler, J. (1993): On Communication from Patient to Analyst: Not Everything is Projective Identification. In: Int. J. Psychoanal. 74, s. 1097-1107.
Sandler, J., Sandler, A. (1995): Unconscious phantasy, identification and projection in the creative writer. In: On Freud's >Creative writers and day-dreaming. Ed. E. Person, P. Fonagy, S. Figueira. New Haven/London: Yale University Press, s. 65-81.
Segal, H. (1957): Notes on symbol formation. In: Int. J. Psychoanal. 38, s. 391-397.
Spitz, R. A. (1992 [1957]): Nein und Ja. Die Ursprünge der menschlichen Kommunikation. Stuttgart, Klett-Cotta.
Trevarthen, C. (1998): The concept and foundations of infant intersubjectivity. In: Intersubjective Communication and Emotion in Early Ontogeny, ed. S. Brathen. Cambridge: Cambridge University Press, s. 15-46.

© Friedrich-Wilhelm Eickhoff, 2009