Michael ŠEBEK

Předválečný vývoj psychoanalýzy v Čechách

(příspěvek ze semináře ke 140. výročí narození Sigmunda Freuda 1996)



Narození Sigmunda Freuda v moravském Příboru v roce 1856 není možná ani tak zajímavou kuriozitou jako spíše důkazem a projevem prolínání kultur ve středoevropské oblasti, k němuž docházelo spontánně díky multinárodní a multijazykové povaze staré habsburské říše. Malý Sigmund se zdržel v česko-moravském kulturním prostoru do svých tří let a skutečnost, že v té době díky své chůvě nejspíše alespoň trochu rozuměl česky, je jen další kuriozitou. Ohlasy Freudova díla v Čechách to rozhodně neovlivnilo nijak pozitivně. Tak jako na některých jiných místech Evropy psychoanalýza našla u nás nejprve odezvu ve světě literárním a uměleckém a teprve později v psychiatrii a psychologii, to vše ovšem s určitým zpožděním v porovnání s Evropou od nás na západ a směrem na rakouský jih. Podívejme se nejprve na ohlasy psychoanalýzy v české kultuře. K tomuto tématu vlastně neexistuje nic souhrnného, co by bylo kdy publikováno, kromě snad několika poznámek J. Cvekla v jeho knize o S. Freudovi vytištěné v 60. letech (1965). Proto je třeba brát následující text jako první a asi značně neúplné kritické přiblížení.


1)
OHLASY PSYCHOANALÝZY V ČESKÉ LITERATUŘE
Ještě v roce 1924 píše Ferdinand Peroutka v Přítomnosti: "U nás v Čechách si nedovedeme dosti dobře učiniti představu o Freudově vlivu. Neboť u nás zůstal skoro neznám. Nevyšla jediná česká publikace, která by se zabývala jeho naukou. Snad je to nehybností a konservativností naší vědy, která vždy počíná kompilovat až teprve po určité době. Snad je v tom však i určitá resistence národního charakteru proti této nauce. Snad se česká povaha, libující si v mírném světle rozumu, vůbec nemůže oddati této temné mystice, tomuto absolutnímu vítězství iracionality, kde i maličké a pokroucené pudy úplně převyšují všechnu úvahu a všechno chtění." (Přítomnost, 9.10.1924, str. 618.) Peroutkův esej je ovšem plný skepse a intelektuálního rozhořčení. Už název eseje "Ponurý Eros" dává tušit, co si významný český intelektuál o psychoanalýze myslel. Nevědomé jevy jej však nepopouzely tolik, jako těžko přijatelné zdůraznění sexuálního pudu: "Freud je rozhodně nejschopnější z těch psychologů, kteří hodlají vsugerovati, že na světě neexistuje skoro nic jiného než pohlavní pud" (str. 618). Peroutka nakonec nejvíce kritizuje, že Freud se od studia hysterie dostal až ke světovému názoru, který je však pro Peroutku - ztotožňujícího se "s mírným světlem rozumu" - nepřijatelný. Doporučuje, aby psychoanalýza zůstala v oblasti psychiatrie a tyto hranice nepřekračovala. Nicméně Peroutka se vypořádává s psychoanalýzou poctivě a kultivovaně. Především reaguje na některé starší práce z doby tzv. topografického modelu. Vyzvedá Adlera a Stekela jako poměrně rozumné kritiky Freudovy pudové jednostrannosti. Ačkoliv je pro něho psychoanalýza v mnohém nepřijatelná, není k ní docela odmítavý: "Romanopisec je vždy vděčen, najde-li někde něco zajímavého, něco, co mu pomůže překonat navyklou tvářnost života, objeviti něco romantického, nečekaného, udivujícího, a tak jest Sigmund Freud patrně nejpopulárnějším vědcem mezi moderními romanopisci. Mezi těmi ovšem, kteří cítí nepřekonatelný sklon k psaní erotických románů..." (str. 618).

Na jiném místě svého eseje píše: "Na druhé straně nutno uznati, že psychoanalýza přinesla určité positivní výsledky, které pronikají i do těch vědeckých kruhů, které se až dosud chovaly velmi reservovaně. Sjezd pro sexuální reformu v Berlíně stál cele pod dojmem těchto výsledků. Také ve Francii a v Anglii nabývá psychoanalýza rychle půdy. Freudovou naukou obdržela teorie o vládě rozumu nad člověkem snad nejtěžší a nejvášnivěji vedenou ránu za poslední dobu" (str. 619).

A ještě jedna citace z Ponurého Erota: "Ať jakkoli se soudí o psychoanalyse, je jisto, že měla výsledky svým způsobem léčení. Tento způsob ovšem velmi udivoval lékaře starší školy: záleží vlastně jen v rozhovoru; pacient a lékař společně pátrají po příčinách nervové poruchy. Ze nervosy jsou nemoc duševní, ne tělesná, to jest jedním ze základních tvrzení psychoanalysy, která se tím na hony, a jistě správně, vzdálila od starého medicínského materialismu, jenž duševní poruchy hleděl vyléčiti sprchami, elektrisováním a důmyslným působením na páteř..." (str. 620).

Je tu ještě jeden moment, pravděpodobně ne nevýznamný, na nějž Peroutka v eseji upozorňuje a který se týká rozdílu mezi Prahou a Vídní: "Ve Vídni se Freudova nauka stala mezi inteligencí téměř populární. Vyskytli se laikové, kteří počali léčiti duševní choroby jeho metodou. Každý sčetlý mladý člověk honosil se, že je v něm skryt Oidipův komplex a celkem slušní mladíci tvrdili po kavárnách, že jsou vášnivě a beznadějně zamilováni do své matky a že by ze žárlivosti chtěli zabíti svého otce: to je jedna z hlavních Freudových novinek. Vliv psychoanalysy na vídeňské literární kruhy blížil se až komedii." (str. 618-19). A ještě poslední citace: "Freud dobyl si téměř vídeňské půdy, která psychologicky byla jaksi předurčena k přijetí této nauky. Myslím, že v míře neposlední bylo to vlivem převážné části, kterou má židovství na vídeňské kultuře. Židovská mysl, labilnější a sama o sobě více podléhající nervům, zdá se býti nejpřístupnější lákadlům psychoanalysy" (str. 618).

Peroutkův esej Ponurý Eros vcelku výstižně charakterizoval ve své době postoj vzdělané české veřejnosti vůči psychoanalýze. Psychoanalýza byla na český vkus až přiliš revoluční a také jednostranná, romantická a přespříliš zdůrazňující iracionálno. A pak je také z židovské kultur ní tradice a ne z české, Peroutka dokonce uvažuje o české národní povaze, která brání přijmout psychoanalytické učení. Židé jsou podle Peroutky labilnější a nervóznější. Jak ale pak vysvětlit, že si psychoanalýza podmaňuje Francii a Anglii? Mohlo by na ní něco být z vědeckého hlediska, alespoň tolik Peroutka tuší, a v psychiatrii je to převrat, nepochybně. A ještě je tu latentní srovnání snobské Vídně s méně snobskou (anebo zaostalou?) Prahou. Každopádně směšná módnost psychoanalýzy ve Vídni vzbuzuje v Praze ironický odsudek - snad jen méně ostrý než ten od Karla Krause: "Psychoanalysa je nejnovější židovská nemoc; starší pacienti měli ještě cukrovku." Peroutka by byl spíše pro Adlera a Stekela - u nich to tolik nezavání sexualitou. Peroutka v roce 1924 ještě neznal změny v psychoanalytické teorii, k nimž došlo na začátku Z0. let: vytvoření strukturálního modelu Ono, Já a Nadjá a přidání agresivního pudu k původní teorii libida. Sám je tedy dokladem toho, že psychoanalýza byla u nás opravdu málo známá. Peroutka psal svůj článek skoro čtvrt století po publikaci revoluční Freudovy práce Výklad snů.

PO rok později, v roce 1925, publikuje v Tvorbě (č. 4) Otokar Fischer článek Psychoanalysa a literatura. Fischer byl pravděpodobně vůbec první, kdo u nás psal o psychoanalýze už v roce 1910. Domníval se již tehdy, že z psychoanalýzy lze těžit v oblasti literatury jako z pomocné disciplíny. Fischer neváhal v roce 1925 kritizovat Masaryka, který ve Světové revoluci označil psychoanalýzu za směšnou. Podobně jako Peroutka považoval Fischer psychoanalýzu ze jednostrannou, ale nabádal k tomu, aby byla brána vážně ve svých důsledcích obecně kulturních, uměleckých a zvláště literárních. Na druhé straně Fischer není spokojen s módností psychoanalýzy v literárních kruzích. Literatura i psychoanalýza se vzájemně ovlivňují. Fischer se zmiňuje o některých spisovatelích ovlivněných psychoanalýzou: Arthur Schnitzler, Leonard Franck, Stefan Zweig, Thomas Mann, Hermann Hesse. Freud se zase dovolával švýcarského epika Carla Spittelera a jeho románu Imago. Svůj postoj k psychoanalýze vyjádřil Fischer takto: "Nejdu s freudovci do důsledků jejich učení; jejich jednostranné a někdy až maniakální zdůrazňování sexuálních pudů je mi přiliš těsnou determinací umělecké tvořivosti, zdá se mi stlačováním básnického vznětu a uniformováním, ba ochuzováním možností duchových. Ale s tím větší vahou zdůrazňuji, že Freudova metoda právě pro toho, kdo na ni slepě nepřísahá, přináší možnost prohloubení a zmnohotvárnění kritického pohledu; kdo jednou prošel školou Freudova nazírání, dívá se na umělecké tvoření a umělecké výtvory jakoby z nového břehu, objevuje na nich krok co krok dráždivé problémy a pod nimi netušené hloubky." (Tvorba, č. 4/1925, str. 78-9.)

Otokar Fischer byl bezpochyby v české kultuře poloviny tohoto století první vůči psychoanalýze otevřenější. V roce 1926 publikoval v Tvorbě ještě poznámky ke svému článku Psychoanalysa a literatura. Píše: "F. X. Šalda cituje mi jako doklad "komplexu oidipovského" Stendhalovy autobiografické záznamy "Vie de Henri Brulard": o chlapci ještě ne sedmiletém, zamilovaném do své matky, již vášnivě líbával na prsa, a nenávistně žárlícím na otce, jenž ho v tomto laskání rušil." (Tvorba, 5/1926, str. 94.)

V české kultuře konce 20. let dochází k jakémusi částečnému prolomení záporného, silně ambivalentního a rezervovaného postoje vůči psychoanalýze a jakýsi závan "módní vlny" je cítit i u nás, i když je to opravdu jen vánek. V Přítomnosti se např. objevují drobné zprávy o vzestupu psychoanalýzy ve Francii ("Jako mořský příliv stoupá světová vlna Freudismu", 1924, str. 476) a o vlivu psychoanalýzy na anglické spisovatele, kteří jsou "okouzleni psychoanalýzou". Sajda publikuje v Přítomnosti v roce 1926 referát Nové stádium psychoanalysy, v němž konstatuje, že od předválečných dob davy odpůrců psychoanalýzy prořídly. Objevila se nová literatura z pera Freudova: Jenseits des Lustprinzip, Massenpsychologie und Ich - Analyse, Das Ich und das Es. Studie je pochvalná. Freud je líčen jako geniální fyzik lidské duše.

Některé publikované studie jsou zase spíše kritické: např. Z. Vodseďálek publikoval v Přítomnosti v roce 1928 zamyšlení nad Freudovou prací Zukunft einer Illusion s názvem Psychoanalysa a náboženství. Freud prý sice ukázal na složitost a jemnost duševních pochodů, ale o duši mluví jako o "mrtvém stroji" a upadá do materialismu, když staví proti sobě rozumovou vědu a víru iluzorního rázu. Je to prý jednostranný materialismus vědce "oslněného svými úspěchy" (str. 362-363).

V roce 1929 publikuje Přítomnost článek psychologa R. Součka Individuální psychologie, v němž se autor příznivě vyslovuje o přednostech psychologie Freuda a Adlera před abstraktní a neživotnou psychologii akademickou.

Spisovatel J. Urzidil píše v roce 1930 do Přítomnosti článek Špatně pochopené filosofie. Po válce se staly módními poznatky tří učenců: Spenglera, Einsteina a Freuda. Hesla "libido, relativita a zánik západu" byla převzata vzdělanci a polovzdělanci povrchně a přenesena na všechna možná i nemožná pole. Též se stal módním marxismus vzdělanců. Urzidil vidí tento vývoj jako důsledek války. Prvá léta po velkých válkách byla 1) vždy provázena uvolněním mravů: ženy potřebovaly zdůraznit svoji přitažlivost pro decimované a těžkými starostmi zavalené muže. Politické poměry přinesly s sebou mírnější posuzování zločinů založených na erotickém základu. Došlo se skoro až k odstranění trestnosti vyhnání plodu a homosexuality. To, že všechno lidské konání a přání má za sebou sexuální pozadí, bylo po válce pro mladé i staré velmi lákavou teorii, která dávala vyhlídku na utišení mnoha zakázaných pudů, přičemž byla zároveň zaručena neodpovědnost za ně. Freudovo "libido" začalo podle Urzidila přinášet sporné výsledky. Urzidil se tedy spíše snaží pochopit rozmach vlivu psychoanalýzy v kontextu své doby.

Vodseďálek v Přítomnosti ( 1927) naznačuje nezájem filozofie u nás o psychoanalýzu v článku Hlavní proudy v současné české filosofii. Poukazuje na pozitivistické tradice a realismus v české předválečné filozofii a pokračování tohoto trendu po válce s různými odchylkami. V psychologii byl takto ovlivněn Krejčí a jeho žáci. Vědecká psychologie je ovšem podle některých "psychologie bez duše, neboť přechází plynule ve fyziologii mozku".

30. léta u nás měla napjatý charakter, a to se projevilo i v diskusích o psychoanalýze. Z roviny literární, umělecké a částečně i filozofické se přesouvá pozornost do roviny politické a ideologické. Na stránkách Tvorby se v roce 1930 objevuje diskuse mezi marxisty. Karel Ambrož publikuje článek Psychoanalytická tragikomedie. Bohuslav Brouk publikuje dva články Filosofování o psychonalyse a Věda a její metoda. Ladislav Ormis přichází s článkem Marxisticky o psychoanalyse. Jeho slovník je příznačný a v 50. letech by se u nás za něj nemusel stydět žádný kovaný marxista. Ormis mluví na str. 389 o "měšťácké vědě", "je to zbraň ohlupování", "produkt kapitalismuv. Ormis napadá Broukův článek Filosofování o psychoanalyse. Brouk je prý marxistou, který chápe marxismus jako "partikulární učení" a je prý subjektivista.

Ormis samozřejmě na r ozdí1 od Brouka, který byl ve 30. letech v kulturních kruzích pravděpodobně největším zastáncem psychoanalýzy, psychoanalýzu odmítá s tím, že psychoanalýza neunese metodickou kritiku dialektického materialismu, protože "nesmírně biologizuje lidskou osobnost" a nedoceňuje její "sociální složky". Každý jednotlivec prý patří k "třídní psýše" a jenom takto jej lze poznat. Ormis odmítá pohlavní pud jako hybnou páku individuální psýchy.

Brouk se však nedal a napsal odpověď Věda a její metoda. Má zato, že "marxismem nejsou přece předurčeny vztahy libida k psychologii individua, jakož naopak freudovským libidem nejsou vysvětleny všechny zákony sociální psychologie." Třídním vědomím nevysvětlil Marx ještě lidské vědomí vůbec, atd. Do Brouka se pustil také již zmíněný Karel Ambrož a kritizuje jeho pojem "čisté vědy", která by měla podle Brouka stát nad proletářem i měšťákem. Ambrož si cestu k věcné diskusi zavřel stejně jako Ormis, když napsal, že psychoanalýza je "nestvůrným a idiotickým systémem", že je to "mišmaš". Vysmívá se "maloměšťáckým intelektuálům" v Sovětském svazu, Friedmannovi, Reichovi, Varjasovi a jiným, kteří prý chtěli včlenit psychoanalýzu do historického materialismu. To ale nejde, protože revize marxismu není možná. A je to. Celý článek je navíc agresivním útokem na společenské postavení Brouka. Ambrož byl také pohoršen prací Kolnaie Psychoanalýza a sociologie, v níž autor interpretuje komunismus jako výraz snahy po splynutí s matkou a revolucionismus jako uvolnění nahromaděného libida, které nemohlo být sublimováno pro nízkou kulturní úroveň proletariátu; stát je pak podle Kolnaie projekcí "otcovského nebo oidipského komplexu" a anarchismus je výrazem nenávisti proti otci. Ambrož nepřijímá ani psychoanalytického marxistu Reicha, který Kolnaie odmítnul. Rozhořčení Ambrože působí až úsměvně. Ambrož totiž cituje také psychoanalytický význam hesla Proletáři všech zemí, spojte se. Podle Kolnaie, který však své interpretace sociálních jevů vskutku zvulgarizoval, je toto heslo třídním výrazem homosexuality.

V dalších letech se diskuse o psychoanalýze v českém tisku věnovaném kultuře objevují sporadicky. V Tvorbě se pak objevuje článek až v roce 1936 od Vítězslava Nezvala Čím je surrealismu Sigmund Freud. Nezval si cení Freudova způsobu nazírání na sen a techniku jeho výkladu, ale rozchází se s Freudem v pojetí umění a poezie. Jinak se hojně odkazuje k André Bretonovi.

Ve 30. letech se začaly objevovat české překlady některých Freudových děl zásluhou malé skupiny lékařů, kteří se v Praze psychoanalýzou zabývali jako terapeutickou metodou (Pražská psychoanalytická skupina). Překlady některých děl však byly stimulovány z jiných kruhů.

V roce 1933 vydal Orbis Freudův esej Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. Vcelku obsáhlou předmluvu Rozvoj a význam psychoanalysy tehdy napsal Dr. Ladislav Kratochvíl, který bilancoval osud psychoanalýzy v československé kultuře. Podle Kratochvíla dochází od první světové války k popularizaci psychoanalýzy, která však spočívá v povrchním a nepřesném užívání slov jako je "podvědomí, komplexy, sublimace" aj. Kratochvil se zmiňuje o důležité kulturní události, jíž bylo odhalení pamětní desky S. Freudovi v jeho rodišti v Příboře v roce 1931. (K této události se ještě vrátíme.) Kratochvíl k ní trpce poznamenává, že si teprve plně uvědomil, "jak málo je u nás v bezprostřední blízkosti jeho rodiště i působení zájmu pro jeho dílo a jak špatně je chápáno v porovnání s jinými okolními zeměmi, a zvláště se Západem a Amerikou" (str. 7). Kratochvil uvádí, že ani vědecké kruhy u nás "se psychoanalýzou nezabývají, a když, tak jen v okrajových poznámkách". Nicméně koncem války to byl pedagog prof. František Čáda, jenž vedl diskuse o psychoanalýze ve Filosofické jednotě, kterých se zúčastnil také F. X. Šalda. To bylo na počátku světového rozmachu psychoanalýzy, který byl ale u nás zadržen odklonem od německé vědy po převratu v roce 1918. Freud a psychoanalýza ustoupili jiným aktuálnějším otázkám československé vědy a kulturního života.

Nicméně proces pronikání psychoanalýzy do české kultury podle Kratochvíla postupuje: "Patrně prostupuje už psychoanalysa svým dílem i duchem celou současnou kulturu a bylo by marné chtít se před ní zavírati, neboť jinde stojí ve středu kulturního zájmu." Dostávala se k nám tehdy z Francie pod heslem literárních a uměleckých směrů, nebo "odjinud zase z teorií pedagogických", jindy zase jako lékařská metoda. Rádl napsal v Moderní vědě, že psychoanalýza je snůška poznatků, o kterých se nedá říci ani že jsou nevědecké, ani že jsou vědecké. Kritik Götz zase Freuda přirovnává k básníku a jeho teorii k "velkolepému mýtu naší doby". Kratochvil vidí v psychoanalýze vědu i filozofickou teorii, ale celkem je k psychoanalytické teorii ambivalentní, tak jako většina představitelů české kultury. Nejspornějším předpokladem je podle něho "libido". Všechny věci nejde vyložit z jedné nadstavby, ačkoliv tato má svoji tradici ve filozofii (voda, vzduch, oheň, ale také rozum, vůle). Podle Kratochvíla je základ Freudova výkladu filozofický. Kratochvil si ale cení pojmu nevědomí a konfliktu mezi pudovými tendencemi a vědomým rozumovým životem. Další hodnocení Freuda je spíše mravní: "Za svým poznáním pak, ať už správným nebo nesprávným, šel vždy Freud s přesvědčením a bojoval o ně jako o svou pravdu s velkým úsilím a obdivuhodnou mravní energií..." (str. 39). Freud je Kratochvílovi vzorem vědce, který své přesvědčení skutečně žije.

Poměr představitelů československé kultury k psychoanalýze a k jejímu zakladateli Sigmundu Freudovi byl dobře viditelný při oslavě Freudových 75. narozenin v Příboře, jeho rodišti. Na slavnostním odhalení pamětní desky na jeho rodném domě většina pozvaných představitelů tehdejšího vědeckého, kulturního a politického života chyběla, i když s omluvou. Freud byl již tehdy světově uznávanou kapacitou, ale měl stále hodně nepřátel. Pod redakcí E. Windholze vyšel tehdy u příležitosti výročí Freudova narození první československý psychoanalytický sborník. Přispěli do něj snad všichni významní zastánci psychoanalýzy v Československu z kruhů lékařských, jichž ovšem bylo velmi málo: Stuchlík, Osipov, Windholz, Frank, Slabihoudek.

V 60. letech se pokusil český marxistický filozof Jiří Cvekl ve své monografii o Sigmundu Freudovi posoudit vztah první republiky k psychoanalýze. Podle Cvekla bylo pronikání psychoanalýzy do Československa znesnadněno přírodovědeckými tradicemi akademického lékařství, kterému byly freudovské koncepce cizí. To je jistě pravda, ale tak tomu bylo prakticky všude v západní kultuře. Vliv psychoanalýzy se prosadil podle Cvekla v malé skupině praktiků, kteří se starali o vydávání Freudových děl u nás. I to je pravda a tuto část historie probereme v další části této práce.

Svůj podíl na malém přijetí psychoanalýzy měly také postoje politiků Masaryka a Beneše, kteří k ní měli negativní nebo zdrženlivý poměr. Literární svět na tom nebyl o moc lépe. V Karlu Čapkovi budila psychoanalýza odpor, urážela jeho představy o morální čistotě a citové podstatě erotických vztahů. Určité sympatie měl podle Cvekla k psychoanalýze S. K. Neumann. Diskuse v Tvorbě ve 30. letech mezi marxisty měla podle Cvekla dobový ráz a nesvědčila o velkých znalostech Freuda u diskutujících, kteří se dopouštěli také zjednodušení historického materialismu.

Co říci na závěr? V předválečném období k nám psychoanalýza pronikala pomalu a v československém kulturním, vědeckém a uměleckém světě byla spíše na okraji. Ti, kteří byli o psychoanalýze více informovaní, zaujímali spíše rezervovaná, kritická a ambivalentní stanoviska. Podíváme-li se však na tato stanoviska z dnešního pohledu a z pohledu současné psychoanalýzy, lze v českém postoji najít spíše pozitiva. Český intelektuál nemohl přijmout především redukci lidské motivace pouze na sexuální pud a nebyl jen pohoršen, ale prostě nechtěl uvěřit, že lidské záležitosti by mohly být tak jednoduché. Freudova teorie revize pudové teorie ve 20. letech (přidání agresivního pudu) už u nás nevyvolala žádný ohlas a poválečný vývoj pudové teorie v psychoanalýze vedl spíše k pudové mnohosti než k jakémukoli redukcionismu. Fakt nevědomého života naopak česká kultura byla schopna víceméně asimilovat. Důkazem může být jak Peroutkův esej Ponurý Eros, tak i články O. Fischera a některé další, publikované v Tvorbě a Přítomnosti. Také Kratochvílova předmluva k českému překladu Freudova Leonarda da Vinci ukazuje, že asimilační schopnosti české kultury vůči psychoanalýze končily někde před sexuálním pudem.

Vyložit tento fakt není jednoduché. Vyplýval jistě nejen z vytěsňovacích tendencí vůči sexualitě, které sdílela celá kultura západu včetně československého prostoru. Peroutka vidí problém v národním charakteru libujícím si v "mírném světle rozumu". Kratochvíl uvažuje o odklonu od německé vědy po založení Československa. Připomíná se též pozitivistická a přírodovědecká tradice české vědy, vztah k Vídni a židovství. Každopádně kultura začínajícího Československa nebyla připravena přijmout cize se jevící vliv psychoanalýzy nijak rychle. Dokonce ani fakt, že jinde na západě je psychoanalýza více přijímána nezpůsobil zřejmě žádnou prudkou akceleraci. Uvědomíme-li si, že psychoanalýza měla v první polovině století stále ještě ráz hnutí, že její vědeckost byla problematická také proto, že se jednalo o psychologickou disciplínu, u níž vědecký charakter byl tehdy diktován více jednoduchou experimentální metodou převzatou z přírodních věd (a tou se Freud pochlubit nemohl) mohla to být vážná brzda pro její přijetí neboť kulturně politická hnutí v novém státě se nutně vyčerpávala tvorbou demokratického a státně politického systému. Byla tu také jazyková bariéra, potíže s překladem, protože českou psychoanalytickou terminologii bylo potřeba teprve vytvořit, apod.

Přijetí psychoanalýzy je také do značné míry diktováno tím, jaká je v dané kultuře potřeba intracepce, vnímání "dovnitř", potřeba sebepoznání. Ta bývá všeobecně menší, čím více změn se děje ve vnějším světě, s nimiž je třeba se vypořádat, a čím rychleji se dějí. Nové Československo takových změn mělo jistě mnoho. Intraceptivní potřeby, které mohla vyvolat válečná traumatizace a větší počet válečných veteránů (Francie a Německo to pociťovalo daleko více), byly pravděpodobně přehlušeny požadavky nové státnosti a novými sociálními podmínkami.

To, že se psychoanalýza u nás šířila v určité deformované a povrchněji pojaté podobě, není nedostatek specificky český. Kultura jako složitá a těžko definovatelná soustava názorů, pohledů, hodnot, postojů, zvyků spíše vytváří jen určitý historicky daný prostor pro přijetí či nepřijetí určitých myšlenek a názorových proudů. Každá nová disciplína nebo soustava názorů se kulturou transformuje a trochu překroutí a zjednoduší, neboť kulturní přijetí znamená současně jakési "zlidovění", takže většina příslušníků kultury může rozumět a pochopit, co je obsahem. Psychoanalýza v českém kulturním předválečném povědomí je pochopena jako psychologie založená na pudové sexualitě a nevědomé iracionalitě, přičemž první je třeba odmítnout, ale druhé lze přijmout.


II) PSYCHOANALÝZA JAKO KLINICKÁ DISCIPLÍNA
Tato část historie české nebo spíše československé psychoanalýzy byla již několikrát popsána, i když prameny nejsou pro českého čtenáře tak snadno dostupné. Nejstarší studie, kterou znám, je z pera R. Fischera (1975), českého psychoanalytika, který koncem 60. let emigroval do Německa a působí ve Frankfurtu n/Mohanem. U nás publikoval českou historii klinické psychoanalýzy J. Kocourek (1987). Později publikovala českou historii anglicky E. Fischerová (1992), také v Německu. Autor publikoval českou historii v americkém časopisu Psychoanalytic Review (Šebek,1993). Nezdá se však, že bychom nemohli vědět více, než se dosud napsalo, neboť stále se objevují některá nová zajímavá fakta, která nebyla dosud známá. O tom svědčí např. videokazeta z vystoupení E. Windholze v San Franciscu v roce 1985, kde Windholz uvedl řadu pozoruhodných detailů z historie Pražské psychoanalytické skupiny (kazeta je ve vlastnictví autora). Jiným zajímavým a dosud u nás nezpracovaným zdrojem jsou paměti Elisabeth Gero-Heymannové, která byla začátkem 90. let ještě poslední žijící členkou Pražské psychoanalytické skupiny (Jeffrey,1991). Setkal jsem se s ní osobně dvakrát v New Yorku s pomocí Anni Bergmannové.

Historie předválečné psychoanalýzy u nás je vlastně historie dvou či tří malých skupin lékařů, v nichž ryzí Češi tvořili ještě další menšinu. Přesto je to historie velmi zajímavá a o své době leccos vypovídá.

Tak například prvním českým průkopníkem psychoanalýzy byl u nás psychiatr Jaroslav Stuchlík (1890-1967). Studoval nejprve ve Švýcarsku, pak v Paříži, cestoval do Londýna, Bruselu, poznal se s E. Bleulerem a C. G. Jungem. Na konci první světové války se dostal do Vídně a seznámil se tam s Freudem, Adlerem a dalšími. V Praze nenalezl pochopení pro své psychoanalytické zaměření a v roce 1919 se přestěhoval s rodinou do Košic. Zde pracoval do roku 1938 a soustředil kolem sebe několik mladších psychoterapeuticky zaměřených lékařů, z nichž Emanuel Windholz a J. Frank se po přestěhování do Prahy stali ve 30. letech členy Pražské psychoanalytické skupiny. Stuchlík však nebyl vyhraněně psychoanalyticky zaměřen a po druhé světové válce se od psychoanalýzy již vzdaloval. Jeho význam je především v tom, že v československé psychiatrii psychoanalýzu víceméně reprezentoval a zejména během svého tzv. košického období ovlivnil několik lékařů směrem k psychoanalýze.

Další zvláštností československé historie byl Nikolaj Jevgrafovič Osipov, který se narodil v roce 1877 v Moskvě a tam také studoval lékařství, ale promoval v Basileji, kde se také setkal s psychoanalýzou. V roce 1908 se seznámil s Freudem a od té doby si s ním dopisoval. Osipov patřil ke známým moskevským předrevolučním psychoanalytikům. V roce 1921 emigroval Osipov do Prahy a jako první začal na schůzích Purkyňovské lékařské společnosti a od roku 1923 jako docent na Karlově universitě přednášet o psychoanalýze. V Praze vytvořil kolem sebe kroužek lékařů, v němž pravděpodobně převládali ruští emigranti. Byl mezi nimi také Bohodar Dosužkov a jeho žena.

Osipov se Stuchlíkem dali také impuls k vytvoření pamětní desky na rodný dům S. Freuda v Příboru, která byla slavnostně odhalena v r.1931 za účasti řady významných zahraničních psychoanalytiků (A. Freudová, P. Federn, M. Eitingon). Jak už bylo řečeno, účast představitelů kulturního a veřejného života Československa však byla malá.

Osipov byl nepochybně zajímavou osobností a jeho práce sepsané v Praze by si zasloužily malou historickou monografii. Zemřel v roce 1934 a je pochován na Olšanském hřbitově.

Ve 30. letech se však v Praze formuje postupně jiná skupina psychoanalytiků, kteří dostávali psychoanalytický trénink v moderním smyslu (osobně prošli psychoanalytickou terapií, studovali psychoanalýzu na teoretických a klinických seminářích). Skupina začíná vznikat nejprve kolem osamoceného Emanuela Windholze ( 1903-1986), který přišel do Prahy z Košic ze Stuchlíkovy skupiny. Windholz se v roce 1930 v letních měsících vypravil do Berlínského psychoanalytického institutu a během šesti týdnů zde získal psychoanalytický trénink" u ruského analytika Wolfeho - samozřejmě, že i Windholz takový výcvik považoval za nedostatečný, a proto si v Praze do telefonního seznamu nechal zapsat ke svému jménu "elév psychoanalýzy". Sídlil ve Štěpánské ulici č. 28 a pracoval v malém sanatoriu v Praze.

Takto ho pak v Praze objevila německá emigrantka a psychoanalytička Frances Deriová, když přišla do Prahy v roce 1933. Windholz k ní začal docházet do osobní analýzy a Deriová mu také začala supervidovat jeho klinickou práci. Po Deriové začali do Prahy přicházet další psychoanalytici a jejich žáci v Německu, kde po nástupu nacismu nastaly těžké chvíle zejména pro analytiky židovského původu. Tak např. za Frances Deriovou přišla do Prahy její analyzantka E. Gero-Heymannová, manželka německého analytika George Geroa; ten byl v osobní analýze u W. Reicha a odešel za ním do Kodaně. Reichova manželka Annie Reichová odešla nejprve do Vídně a pak do Prahy a také chodila do osobní analýzy k Deriové. Podle Gero-Heymannové (Jeffrey 1991) odešli z Německa do Prahy ještě další analytici: Stefi Bornsteinová, Hannah Heilbornová, Henri a Yela Lowenfeldovi. Zde si založili soukromé praxe a založili Pražskou psychoanalytickou studijní skupinu. Původním vedoucím skupiny byla Frances Deriová. Součástí této skupiny jako studenti byli český pediatr Richard Karpe a dva Slováci: Jan Frank, neurolog a psychiatr, a Emanuel Windholz. Prvními vyučujícími byla F. Deriová a S. Bornsteinová, a potom také Kristine Oldenová, která přišla z Vídně.

Vyučování začalo na podzim roku 1933 v bytě Deriové v Ječné ulici 23. Výuka probíhala velmi intenzivně, tři večery v týdnu a bylo třeba se na ně připravovat. Poslední čtvrtletí v roce 1934 začala vyučovat také A. Reichová. O víkendech přijížděli z Vídně hostující psychoanalytici, aby přednesli své přednášky. Byli to Edward Bibring, Robert Waelder, Rene Spitz, Paul Federn, Ernst Kris a August Aichhorn. Většina z nich se stala význačnými analytiky 40. a 50. let. Patronem Pražské psychoanalytické studijní skupiny se stala na Mezinárodním psychoanalytickém kongresu v Lucernu v roce 1934 oficiálně Vídeňská psychoanalytická společnost.

Další významnou událostí byl příjezd Otto Fenichela do Prahy v roce 1935, když předtím opustil Berlín v roce 1933 a usadil se v Oslu. Měl pověst výborného učitele a odborníka. Prakticky si vyměnil roli s Deriovou, která Fenichelovi přenechala byt v Ječné a v dubnu 1935 odcestovala natrvalo do Los Angeles. Fenichel převzal vedení skupiny, kterou pak připravil v roce 1936 na kongresu Mezinárodní psychoanalytické asociace v Mariánských Lázních ke vstupu mezi oficiální Studijní skupiny I.P.A.

Co je také velmi zajímavé, je to, že Pražská psychoanalytická skupina pořádala některé přednášky pro veřejnost v němčině, neboť německy mluvící populace v Praze - z větší části židovská - se prý o psychoanalýzu zajímala. Výuka pro členy skupiny pokračovala ještě první čtyři měsíce roku 1938 až do připojení Rakouska nacistickým Německem. Během roku 1938 a počátkem roku 1939 většina židovských analytiků opustila Prahu a emigrovala do USA nebo Velké Británie. Stefi Bornsteinová umřela v Praze v roce 1939. Emanuel Windholz emigroval do San Francisca a Jan Frank do New Yorku. Karpe odešel do Hartfordu (Connecticut). Poslední zůstala E. Gero-Heymannová, která ještě zažila vstup Hitlera do Československa, ale nemohla již analyticky pracovat pro celkovou atmosféru strachu.

Pražská psychoanalytická skupina měla během své asi šestileté existence celou řadu žáků. Patřil mezi ně také B. Dosužkov, který přišel z Ruska do Prahy počátkem 20. let a patřil původně ke skupině Osipova. Podle vzpomínek E. Gero-Heymannové (osobní sdělení autorovi) se však v Pražské psychoanalytické studijní skupině pohyboval spíše až k jejímu konci, snad v roce 1937-38. Pro českou historii má však Dosužkov velký význam, neboť udržel psychoanalýzu v Praze během války a mohl tak předat štafetu další generaci po válce.

Podíváme-li se zpět na počátky klinické psychoanalýzy v Československu, pochopíme snadno, že ryze český "živel" tu byl v menšině. To nás však vůbec netrápí. Psychoanalýza svým internacionálním charakterem - prostředkovaným zčásti židovskou evropskou kulturou, překračující hranice fyzické, jazykové a ideové - dorazila k nám opožděně, ale přímo symbolicky v rusko - německém vydání. Sotva se tu usadila, byl to opět německý živel odhodlaný ji zničit a po válce ruský živel.

To je však již zase trochu jiná historie.


LITERATURA:
Ambrož, K.: Psychoanalytická tragikomedie, Tvorba, roč. S, 1930, str. 422, 438
Brouk, B.: Filosofování o psychoanalyse, Tvorba, roč. 5,1930, str. 356
Brouk, B.: Věda a její metoda, Tvorba, roč. 5,1930, str. 405
Cvekl, J.: Sigcnund Freud, Orbis, Praha 1965
Fischer, E.: Czechoslovakia, In: Psychoanalysis International Vol. l, Ed. by Peter Kutter, Frommann-Holzboog, Stuttgart,1992
Fischer, O.: Psychoanalysa a literatura, Tvorba,1925, str. 75
Fischer, R.: Zur Geschichte der psychoanalytischen Bewegnung in der Tschechoslowakei, Psyche,12, XXIX,1975
Jeffrey, W.: The Prague Psychoanalytic Study Group 1933-1939, The American Psychoanalyst, 25/2,1991, p.17-24
Kocourek, J.: Historie psychoanalýzy v Československu, Psychoterapeutické sešity, č. 22, Kabinet psychoterapie, PK FVL UK, Praha 198 7
Kratochvíl, L.: Rozvoj a význam psychoanalysy, In: S. Freud: Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci, Orbis, Praha, 1933
Nezval, V.: Čím je surr ealismu Siémund Freud, Tvor ba, roč.11,1936, str. 316
Ormis, L.: Marxisticky o psychoanalyse, Tvorba, roč. 5,1930, str. 309
Peroutka, F.: Ponurý Eros, Přítomnost, Praha,1924, str. 618-621
Souček, R.: Individuální psychologie, Přítomnost, VI,1929, str. 526
Šebek, M.: Psychoanalysis in Czechoslovakia, Psychoanalytic Review, Vol. 80, 3,1993, p. 433-439
Urzidil, J.: Špatně pochopené filosofie, Přítomnost, VII,1930, str. 593-4
Vodseďálek, Z.: Psychoanalysa a náboženství, Přítomnost, V,1928, str. 862-3
Windholz, E. (editor), Sborník psychoanalytických prací, Příbor,1932

Michael Šebek
Uveřejněno s laskavým svolením © Nakladatelství Franze Kafky, 2001


Psychoanalýza v Čechách
Uspořádal Martin MAHLER
Sborník ze semináře ke 140. výr. narození S. Freuda
Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1997
ISBN 80-85844-34-6
Text je součástí knihy