Haydée Faimbergová

Mario

(podstatná část kapitoly z knihy Heydée Faimbergové: Narcistický rodič a střet generací)

Střet   generací
K tématu genealogie některých identifikací **


Pacient, který mne jako první přivedl k zamyšlení nad tématem dnešní přednášky, působil dojmem, že jeho psychika je mrtvá a vyprázdněná. Doba "naslouchání naslouchání" (écoute de l´ écoute), tedy doba, během níž jsem já, psychoanalytička, naslouchala, jak pacient naslouchá mým interpretacím, byla opakovaně a neúprosně poznamenána prázdnem. Pacient zůstával stále stejně nepřístupný: zdál se být nepřítomný a nerozpoznával mou přítomnost. Nenacházela jsem žádný účinný interpretační způsob, jak se zpřítomnit v jeho psychice a jak mu interpretovat jeho nepřítomnost. Mou jedinou zásluhou v takové situaci bylo, že jsem ve svém protipřenosu ovládla úzkost plynoucí z toho, že nerozumím a že nemohu jako analytička existovat v psychice svého pacienta, že nemohu změnit nic na jeho prázdnotě a duševní smrti.

Mariovi bylo třicet let a vypadal velmi mladistvě. Vystudoval sice matematiku, ale chyběla mu schopnost jasného myšlení; žil v téměř totální izolaci. Neměl přátele, nikdy neprožil milostný vztah. Bylo v něm cosi dětinského a ledabylého; v jeho chování se střídala povýšenost a odtažitost s nevyslovenými okamžiky katastrofální úzkosti a zmatku.

Byl nejstarší ze tří dětí; když mu bylo pět let, narodil se jeho rodičům další syn, o dva roky později následovala sestra. Rodiče byli polští Židé, kteří do Argentiny, kde se Mario analyticky léčil, emigrovali před druhou světovou válkou (a jeho narozením). Mario prošel i ústavní léčbou; byl velmi mlčenlivý a stále více připomínal spíše kus nábytku než živou bytost - pokud ovšem u něj nešlo o takřka nepostižitelný výraz pohrdání vůči okolí. Ostatní pacienti ho považovali za člověka krajně samotářského a zmateného, on však o svých pocitech nehovořil.

Za hluboké ekonomické krize, která tehdy Argentinu zachvátila, lidé nakupovali dolary, aby se zabezpečili před devalvací měny. Mario neudělal pro záchranu svých peněz nic: zůstával pohroužen ve svém systému mimo čas, ve své nečinnosti, v jakési krystalizaci času a svého života, což ovšem za daných okolností vedlo ke katastrofálním důsledkům. Maria to však nechávalo v klidu; dál si zachovával svůj pohrdavý, soběstačný postoj. Poprvé projevil jakési známky úzkosti během seance, kterou se budeme zabývat podrobněji: prohlásil, že půjde-li to takhle dál, bude muset s analýzou skončit, protože s penězi už nevystačí ani do konce měsíce. Bylo zřejmé, že si přeje v analýze pokračovat, zároveň však nebyl s to podniknout nic, co by jeho ekonomickou situaci zlepšilo. Vysvětloval mi, že se ho kdosi pokoušel přesvědčit, aby si nakoupil dolary, a při té příležitosti se Maria zeptal, zda vůbec ví, za kolik se takový dolar prodává. Mario mu odpověděl, že dolar přijde na dva pesos. Při vyprávění udělal rukou sotva zachytitelný pohyb, jako by se chtěl ujistit, že to, co si schoval do kapsy, tam stále ještě je; bylo to láskyplné gesto, doprovázené něžným tajnůstkářským úsměvem. Tónem, v němž zaznívala nesoustředěnost a lhostejnost, přitom opakoval, co se od onoho člověka dozvěděl: dolar se prodává za pět tisíc pesos. Zjevně nebral na vědomí, že nemá ponětí o skutečné hodnotě dolaru, a nezdálo se, že by jej jeho omyl udivil - vypadalo to, jako by se "zmýlil" ne on, nýbrž materiální skutečnost.

Připomeňme, co již bylo řečeno - že totiž až do této seance Mario nikdy neprojevil jakékoli přání či známku psychické přítomnosti. Můj problém spočíval v tom, že jsem mu nedokázala poskytnout žádnou účinnou interpretaci týkající se jeho nepřítomnosti. Během této seance došlo ke změně: Mario se zpřítomnil ve svém přání pokračovat v analýze a v úzkosti plynoucí z hrozícího ukončení léčby; tato hrozba se mu jevila jako neodvratná. Byl nepřítomen v tom, co bychom mohli nazvat materiální realitou: své přání nedokázal uhájit.

Kromě tohoto přání a úzkosti, které byly vyjádřeny v přenosu, se objevily ještě další, obtížně artikulovatelné prvky:
  • Mario věřil, že je schopen vydělat si peníze prací, ale že je totálně neschopen zabezpečit se proti inflaci.
  • Nákup dolarů, kterým by své peníze uchránil před inflací, byl pro něj zřejmě neproveditelný.
  • Podle Maria měl dolar hodnotu dvou pesos, zatímco v materiální skutečnosti se prodával za pět tisíc.
  • Maria - vzděláním matematika - tento omyl v nejmenším nevyvedl z míry.
  • Když mluvil o dolarech po dvou pesos, něžně se dotýkal kapsy, zatímco aktuální hodnota dolaru ho nechávala lhostejným.
  • Zdálo se, jako by si "schovával v kapse" dolary po dvou pesos, které měl rád a které držel v tajnosti.
  • Podle hodnoty těchto dolarů lze soudit, že pocházejí z jiné doby - snad ze čtyřicátých let.
  • V té době Mario ještě nebyl na světě.

Bylo to poprvé, co jsem měla k dispozici tolik interpretovatelného materiálu - kdyby ovšem všechny tyto elementy neodporovaly jisté formě logiky. Abych uvedla jeho přání a jeho úzkost do souvislosti se vším ostatním, nemohla jsem interpretovat afirmativním způsobem; mohla jsem ho jedině vybídnout k tomu, abychom společně (já a můj pacient) formulovali několik otázek.

Řekla jsem mu: "Musíte mít v kapse něco velmi důležitého, něco tajného, co přitahuje vaši pozornost právě v okamžiku, kdy se zabýváme vašimi penězi, které by mohli zajistit pokračování vaší analýzy u mně. Dáváte mi najevo, že si přejete pokračovat a že vás zúzkostňuje představa, že z analýzy budete muset odejít. To, co přitahuje vaši pozornost, má možná souvislost s dolary, jejichž hodnota jsou dva pesos. Pokud je tomu tak, musejí pocházet někdy z dřívějška, možná ze čtyřicátých let. Já o tom nic nevím; vy byste snad měl nějakou představu o tom, komu byly určeny?"

Mariova odpověď dala popud ke vzniku této práce.

Analyzuji-li strukturu své interpretace, musím konstatovat, že jsem svou interogativní konstrukci postavila na základě rozpoznané touhy a úzkosti svého pacienta ze ztráty. Prostřednictvím této konstrukce jsem mu dala najevo, že o předmětu našeho tázání nevím nic a že je to právě jen tato interogativní konstrukce, která nám umožňuje začít chápat, proč se zde pohromadě vyskytují různorodé prvky, mezi nimiž neexistuje zjevný logický vztah 
1.

Mario zareagoval okamžitě a jeho odpověď byla živá a plná zájmu. Mluvil se mnou a byl v té chvíli tak přítomný, že jsem si byla jistá, že to, co říká, souvisí s něčím, co se
ho týká - co se nás týká: "Ano, vím, pro koho jsou ty dolary. Jsou pro rodinu mého otce. Když otec ve třicátých letech odešel, jeho rodina zůstala v Polsku. Matka mi vyprávěla, že emigrace úplně změnila tatínkovu povahu a že přestal mluvit. Opravdu - nikdy se mu nepodařilo naučit se správně španělsky. Když začala válka, začal posílat svým rodičům a sourozencům do Polska peníze. Posílal jim dolary. A pak jednou poukázka nebyla doručena. Museli zavraždit celou rodinu. Můj otec o tom nikdy nemluvil, nikdy se ani nezmínil o tom, co se stalo. Vlastně si myslím, že se nikdy nedozvěděl, co se stalo. Všechno mi to vyprávěla matka."


Tajemství  v přenosu 2
Mariův příběh - stejně jako příběhy dalších pacientů, které jsem měla příležitost studovat později - v sobě ukrýval tajemství. Nejedná se o jakýsi zamlčovaný obsah, jehož by si byl pacient během seance vědom. Přesto však jde o tajemství a to nejméně ze tří důvodů:
  • Mariův příběh zahrnuje některé momenty historie jeho rodičů, o kterých oni sami nikdy nemluvili.
  • Pacient netuší, do jaké míry se ho týká tajná historie rodičů.
  • Analytik je během seance překvapen vyprávěním, o jehož existenci nevěděl.
Za těchto podmínek se vynořují dvě otázky:
  • jak mohou dvě osoby o nějaké věci mluvit, když první z nich - pacient - se nedomnívá, že by se ho nějak dotýkala, zatímco druhá osoba - analytik - o ní nemá tušení?
  • jak se může pacienta týkat příběh, který náleží někomu jinému?

Je paradoxní, že Mario se v analýze zpřítomnil právě v tom okamžiku, kdy začal vyprávět příběh odehrávající se před jeho vlastním početím. Proč o něm mluvil? Proto, aby
odpověděl na jistou otázku, která v přenosu nebyla explicitně vyslovena: Proč nedokáže uhájit pokračování své analýzy, ačkoli si to tolik přeje?

Tyto otázky odhalila má interogativní konstrukce. V ničem, co Mario až doposud říkal nebo dělal, nebylo možné rozpoznat jedinou stopu toho, čím jeho otec mlčky procházel. Nic v jeho vyprávění nevzbuzovalo zvědavost - nebyly v něm ani mezery, které by prozrazovaly přítomnost nějakého tajemství.

Ani Mario, ani analytička tedy neměli v rukou žádný prvek, který by jim umožnil ptát se na Mariovu minulost. To vše dávalo pacientově psychice onu mrtvou, prázdnou podobu.

V analýze existuje několik klíčových momentů, kdy nesmyslné dostává smysl. Jaké podmínky musí být splněny, abychom získali
relativní klinickou jistotu, že význam, k němuž jsme došli odhalením tajného příběhu, skutečně náleží psychice pacienta a není pouhým vysvětlením, které analytik buduje mimo přenosový pohyb?

Nejdůležitější je, aby analytik unesl protipřenosovou úzkost plynoucí z faktu, že neví; a co víc - z toho, že neví, že neví. Jedině a pouze tehdy, když se na takovém pozadí úzkosti a neznalosti objeví cosi, co v pacientově příběhu dosud nezaznělo a co d
ovoluje rozřešit záhadu, kterou nám předkládá přenos, nabýváme klinické jistoty, že tato historie patří mezi základní součásti pacientovy psychiky.

Podle našeho názoru se tato jistota opírá o následující fakta:
  • Vyprávění je odpovědí na explicitní nebo implicitní otázku přenosového charakteru.
  • Vyvolává překvapení a úlevu.
  • Pacient se cítí být na vyprávění citově angažován. Způsob, jakým se obrací na psychoanalytika, umožňuje porozumět přenosovému pohybu.
  • Analytik ve svém protipřenosu zaznamenává řadu elementů:
    • nastává úleva, úzkost ustupuje, přichází náhlé porozumění, vyplývající z vyprávění o něčem, o čem analytik nikdy předtím neslyšel
    • toto analytikovo nevědění zaručuje, že vlastní pacientovo vyprávění vytváří nový význam;
    • interpretace nebo konstrukce tudíž nespočívá na ničem, co bylo předem známé;
    • analytik už pacientovi nenaslouchá z hlediska těchto předběžných vědomostí;
    • nový význam, který mu odhalil tajný fragment, jej vede ke zpětnému pochopení vlastní interpretace i implicitních otázek, které se v přenosu objevily;
    • fungování psychiky u svého pacienta chápe jiným způsobem;
    • nyní rozumí, kým - on, psychoanalytik - pro svého pacienta byl;
    • učí se něčemu novému, co ho nutí, aby sám sobě kladl otázky ohledně své vlastní analytické teorie;
    • nejčastěji pak modifikuje ten či onen aspekt vlastní teorie: prožívá vrcholné tvůrčí okamžiky
Shrňme nyní, co bylo řečeno. Jako odpověď na otázku přenosového řádu, proč si nemůže finančně zajistit pokračování analýzy, mi Mario vypráví - nám vypráví - svůj tajný příběh. Během líčení Mariovy historie vychází najevo, že jeho zdánlivá nepřítomnost znamená něco jiného, totiž že ve skutečnosti je jinde. Kde je Mario, když není přítomen? Připomeňme si, že až do této seance jsem nebyla s to najít účinný prostředek, jak se zpřítomnit v jeho psychice, abych mu jeho nepřítomnost mohla interpretovat. Jde proto o otázku klíčového významu.

Musím ovšem zdůraznit, že tuto otázku jsem si začala klást až zpětně - teprve poté, co seance skončila. Nešlo tedy o to, že bych tuto otázku formulovala na základě nějaké apriorní teorie.

Poznání, že Mario je jinde, nám umožňuje konstatovat, že se nejedná pouze o vyprázdněnou psychiku, nýbrž i o tyranské vměšování příběhu, který se týká jeho otce. V tomto smyslu lze mluvit o přeplnění
- o stále přítomném objektu.

Léčba byla ohrožena - a náhle se vynořilo přání pokračovat. Jsem přesvědčena, že za jiných okolností by úzkost mohla toto přání zlikvidovat a uvolnit tak cestu psychické smrti. Nyní ale v jeho psychice vykrystalizovala situace "otce, který neví o smrti svých příbuzných v Polsku".

Tím, že po celý čas chránil rodinu svého otce před smrtí, vystavil se smrti vlastního duševního života. Stojíme před dvojím teoretickým problémem:
  • Jak vysvětlit přenos příběhu, který se alespoň zčásti vymyká pacientovu životu a který se přesto klinicky jeví jakožto faktor organizující jeho psychiku.   3
  • Jak popsat tento dvojí, rozporný stav psychiky, která je zároveň prázdná i "přeplněná". Jinými slovy - na jedné straně se u pacienta projevuje nedostatečné rozpoznání vztahu k objektu, na druhé straně stále přítomný „nadbytečný“ objekt. Uvedené dva problémy jsou tématem této práce.

Střet generací: zvláštní forma identifikace

Zkoumejme proces, jenž umožnil němou krystalizaci pacientovy psychiky: v celku se jedná o identifikační proces s následujícími charakteristickými rysy:
  • Jak jsme právě ukázali, jde o identifikace němé, neslyšné.
  • Zpozorovat a odhalit je lze teprve v klíčovém momentu přenosu.
  • Identifikace jsou zjištěny a stávají se slyšitelnými skrze pacientův tajný příběh.
  • Pokud je identifikace jistým druhem vazby mezi generacemi, pak samotný objekt identifikace je objektem historickým. Identifikace pak ve své struktuře nezbytně musí zahrnovat i základní prvky vnitřní historie tohoto objektu. Identifikace mají svou příčinu a nejsou pouhou počáteční daností, která nepotřebuje výklad.
  • Skutečnost, že rozumíme historii identifikací, jim dodává na závažnosti a činí je slyšitelnějšími.
  • Tento typ identifikačního procesu kondenzuje historii, která alespoň zčásti nenáleží pacientově generaci.
Takovouto kondenzaci tří generací nazývám střetem generací. Záměrem tohoto pojednání je prozkoumat střet generací v té podobě, v jaké se objevuje v nevědomých, v přenosu se projevujících identifikacích pacientů.


Identifikační proces a jeho osud: Miluji, tedy jsem. Nenávidím, tedy jsi.

Došli jsme k tomu, že tento identifikační proces se neobejde bez vysvětlení a že není počáteční daností. Stejně tak budeme postupovat při metapsychologické analýze příčin tohoto zvláštního procesu. Název této části odkazuje k Freudovu článku &lPudy a osudy pudů&r , který tvoří osu naší úvahy. Komplementární osu bude tvořit koncept narcismu z hlediska freudovského a klinického.

Omezíme se zde na tento jediný pohled; problém, který nás zajímá, se sice vztahuje i k dalším Freudovým pracím, zvláště pak ke  «Truchlení a melancholii»
4 a k článkům týkajícím se přímo konceptu identifikace, ty si však necháme na pozdější studium. Nebudeme se zde zabývat ani příspěvky dalších autorů na dané téma.

Ve své práci «K zavedení narcismu» nám Freud ukazuje, jak dítě může zůstat zajatcem narcistických ideálů svých rodičů a jak se vztah k objektu může stát dědicem tohoto narcismu:

"Dojímavá rodičovská láska, v podstatě tak dětinská, není ničím jiným než znovuzrozeným narcismem rodičů, který i ve své proměně v objektní lásku zřetelně projevuje svou někdejší podstatu." 
5

Na druhé straně je koncept bezmoci vázané na předčasnou zralost (
Hilflosigkeit) nezbytný k pochopení toho, jak se rodičovský narcismus může přenést na dítě. Rozpoznat, že dítě je autonomní bytost, proto od některých rodičů vyžaduje aktivní proces zpracování tohoto narcismu, aby mohli zaujmout skutečnou oidipskou pozici. Budeme se zabývat podmínkami, které nám umožní vysvětlit, co rodiče vede k tomu, aby dítě nutili přijmout jejich vlastní narcistický systém.

Nejdříve zopakuji svou dřívější definici narcismu jako "lásky, kterou ego chová k sobě samému a k objektům a která je založená na jeho iluzi, že je středem a pánem světa. Tato láska prochází egem, které se miluje jako objekt, a tato láska - stejně jako tato iluze - mají vztah k samotné konstituci ega" 
6 .

Narcismus má - už pro svůj původ - potřebu souhlasu ze strany druhých, zpočátku matky a otce. Narcismus ve své vlastní iluzorní definici v sobě nese rozpor  
7 : na jedné straně potřebuje druhé pro své sebeutvrzení, zároveň se však prohlašuje soběstačným: "Vidíš, jak si sám vystačím?"

Tím se vysvětluje, že vztah je z klinického pohledu vztahem k objektu a zároveň i vztahem narcistickým. Narcistický vztah k objektu nestrpí na objektu nic než to, co poskytuje slast. V tom je pravá podstata narcismu. Abychom tomuto tvrzení lépe porozuměli, vraťme se k Freudovým «Pudům a osudům pudů».

V této své stati Freud studuje různé momenty, které subjektu dovolují, aby objektu unikl. Podle logiky narcismu, řízené principem libosti/nelibosti, se vytváří rovnice, v níž já je ekvivalentem libosti, ne-já nelibosti.

Znamená to, že pokud subjekt pocítí nelibost, bude mít tendenci přisuzovat tuto nelibost ne-já. Pokud mu objekt nelibost působí, bude mít tendenci jej nenávidět.

Z této narcistické regulace vyplývá, že antiteze mezi subjektivním a objektivním není bez obtíží. Ne-já představuje logického předchůdce objektu. Když se ustanoví narcistický vztah k objektu, princip libosti/nelibosti zůstává vůdčím principem, ačkoli mezi objektem a já existuje vzdálenost. Tato vzdálenost implikuje přijetí ztráty objektu.

Nyní bych ráda promluvila o rodičích - nikoli z hlediska materiální skutečnosti nebo z hlediska způsobu, jakým opravdu mohli v minulosti existovat, nýbrž z hlediska způsobu, jakým je nacházíme v přenosu: jako něco, co je vepsáno do pacientovy psychické reality. Výmluvným způsobem nám to ozřejmí "naslouchání naslouchání". Pacient často naslouchá analytikově interpretaci a identifikuje se přitom s "vnitřními rodiči", kteří organizují jeho psychiku. To znamená, že sám pacient funguje na základě narcistické regulace. Z toho důvodu je tato identifikace identifikací odcizenou, odštěpenou od já, v té
míře, v jaké se její důvod nachází v historii druhého člověka.

Odcizená či odštěpená část já je identifikována s
narcistickou logikou rodičů, podle níž "všechno, co si zasluhuje být milováno, jsem já, a to i tehdy, když to přichází od tebe, dítě". "To, co vidím přicházet od tebe, dítě, nenávidím; a navíc na tebe naložím vše, co u sebe nedokážu akceptovat: ty, dítě, budeš mým ne-já."

Říkám-li "dítě", mám na mysli pudovou zkušenost vlastní dítěti i rozpoznání jeho vlastního psychického prostoru.

První moment narcistické lásky nazývám
přivlastňovací funkcí, druhý moment narcistické nenávisti nazývám funkcí vměšovací. Funkce přivlastňovací i vměšovací jsou charakteristickými rysy narcistické regulace objektu.

Připomeňme, že přivlastňovací funkce spočívá v tom, že "vnitřní rodiče" se identifikují s tím, co patří dítěti a zmocňují se jeho pozitivní identity. Vměšovací funkce znamená, že rodiče - tím, že do dítěte aktivně vylučují vše, co sami zavrhují - dítě definují jeho "negativní identitou".

V takovém případě pak
dítě není nenáviděno pouze proto, že je odlišné, ale (paradoxně) hlavně proto, že jeho příběh je solidární s příběhem jeho rodičů a se vším tím, co oni sami ve své narcistické regulaci odmítají.
Chybí zde psychický prostor pro to, aby dítě rozvinulo svou identitu, osvobozenou od odcizující moci narcismu svých rodičů.
Jak jsme viděli, tato odcizující funkce stojí u dítěte na počátku štěpení já (clivage du moi), které v něm vyvolává pocit cizoty. Pojmem cizoty narážím pouze na pocit cizoty 
8 , ale také na jakési zvláštní, cizí uspořádání, náležející někomu druhému: v tom spočívá odcizení.
Stručně řečeno - aby systém odcizení/vměšování fungoval a aby vyvstaly jisté identifikace náležející k jiné než pacientově generaci,
vnitřní rodiče musí fungovat v rámci popisovaného narcistického režimu; vzhledem k němu nemohou své dítě milovat, aniž se jej zmocní, a přiznat mu nezávislost, aniž je začnou nenávidět a podmaní je svému vlastnímu příběhu nenávisti.
Tato úvaha vede k tomu, abychom do takových identifikací zahrnuli dvě generace; případ, z něhož vycházíme, se ovšem dotýká tří generací. Domnívám se, že příčina takové skutečnosti, která vychází najevo v klinické praxi, spočívá v tom, že ani sami rodiče nejsou jedinými protagonisty tohoto vztahu. I oni jsou nevědomě vtaženi do svého vlastního rodinného systému. Z toho vyplývá, že
tento typ identifikace předpokládá účast tří generací.
Miluji, tedy jsem: objekt, který je vnímán jako dobrý, jsem já. Nenávidím, tedy jsi: "špatný objekt" - to jsi ty. Může jít o vzorec definující onu dramatickou situaci, kdy vnitřní rodiče navždy podrobují dítě svému vlastnímu příběhu úzkosti a smrti.
V této práci nebudeme zkoumat proces projekce a introjekce jako takový, nýbrž podmínky, které umožňují:
  • aby si projekce subjektu přivlastnil ten druhý
  • aby subjekt zůstal vězněm projekcí toho druhého.

Z pohledu freudovských konceptů obsažených v práci «Pudy a osudy pudů» jsme popsali klinický případ, který Melanie Kleinová studovala z hlediska projektivní identifikace. Artikulací těchto dvou rozdílných perspektiv se zabývám jinde.

Ponechme stranou rovněž jinou otázku zásadního významu, a to otázku spojení mezi dvěma odlišnými typy štěpení (clivage) - typem, který jsme právě ozřejmili jako výsledek vměšovací a přivlastňovací funkce, a typem, jenž definuje rozštěpení (scission) jako výsledek dvou rozdílných systémů (nevědomí a vědomí), konstituovaných vytěsněním. Jestliže doba po Freudovi postuluje primární vytěsnění  
9 jako teoreticky nezbytné, aby mohl být popsán nevědomý systém, musel by v tomto smyslu existovat nenapravitelně rozštěpený subjekt   10 .


Desidentifikace a čas

Okamžik, kdy v přenosu odhalíme popisované identifikace, je východiskem pro klíčový psychoanalytický koncept - historizaci.

Identifikační proces působí strnutí psychiky &qout;na věčné časy&qout;, což je charakteristický rys nevědomého, považovaného za nepomíjející. Správnější by snad bylo mluvit o jiné časovosti.

Známe-li tajný příběh, můžeme ovlivňovat důsledky, kterými na nás působí, můžeme modifikovat odcizující štěpení. Tento desidentifikační proces dovoluje restituovat historii jako cosi, co náleží minulosti.
Desidentifikace je tudíž podmínkou pro osvobození přání a pro tvorbu budoucnosti.

Pokud jde o čas a přání, v VII. kapitole svého «Výkladu snů» praví Freud toto:
"Sny ukazují naše touhy jako uskutečněné, a tím nás situují do budoucnosti; avšak budoucnost, kterou si snící představuje jako přítomnou, byla vytvořena jeho nezničitelnou touhou jako dokonalá reprodukce minulosti."

Střet generací ozřejmuje kruhovou, opakující se povahu času. Naproti tomu rozdílnost generací je vázána na neodvratné uplývání času, času střídání generací: cosi nezvratného proběhlo  
11 .

Domnívám se, že tento způsob nazírání nám dovoluje opustit slepou uličku teorie a věnovat se složitým klinickým důsledkům. Můžeme jej vymezit dvěma póly: buď
  • lze identifikace považovat za prostou iluzi já (jak soudil Lacan), a tudíž je možné se obejít bez analýzy tohoto typu nevědomých identifikací; nebo
  • lze upřednostnit identifikaci s analytikem.

V našem případě budeme interpretovat nevědomé identifikace, které se objevily v přenosu, protože jsou to identifikace vzniklé následkem zformování psychiky a protože ji tak podřizují nevlastní historii a odcizují ji.

Z tohoto pohledu je analytická práce, která pacienta osvobozuje z takové podřízenosti, přípustná. Vychází z určitého virtuálního bodu naslouchání a interpretace, který prochází přenosem a umožňuje desidentifikaci.Na jiném místě  
12 ukážeme přesněji, že toto naslouchání a interpretace v přenosu jsou optimálním způsobem pro odhalování a řešení identifikací. Taková perspektiva je vzdálená jakékoli myšlence na adaptaci identifikačnímu vzoru.

Právě naopak - k odcizující adaptaci pacienta nutil právě narcistický režim přivlastnění/vměšování.

Uvedená perspektiva napomáhá řešit dilema, zda interpretovat v přítomnosti či v minulosti.
Minulost jako taková se utváří souběžně s prací na desidentifikaci, která osvobozuje od "jednou provždy".

Po této nezbytné teoretické odbočce se nyní vraťme k dvojímu problému, který právě analyzujeme: jak vysvětlit přenos příběhu, jenž se dotýká jiné generace  
13 , než je generace pacientova, a jak vyjádřit dvojí protichůdný stav - stav prázdnoty a "přeplněnosti" pacientovy psychiky?

Proces přivlastnění vypovídá o Mariově prázdnotě a smrti všech jeho přání.

Proces vměšování stojí u zrodu excesivního objektu (objet excessif).

Z této nové perspektivy si připomeňme seanci s Mariem. Na jedné straně proces vměšování odpovídá za onen neustále přítomný exces, "přebytek objektu" - za to, co do Maria aktivně vyloučil jeho otec. Vzorec odpovídající tomuto vměšování může znít takto: "Smrt mé rodiny je skutečnost, kterou nenávidím; vyloučím ji do svého žijícího syna, kterého nenávidím a kterého odmítám." Jde o vzorec nevědomé představy, která konstituuje otcovo ne-já: Mario
se stává tímto ne-já, a tím, že se tak definuje, získává negativní identitu. Mariovo já pasivně trpí štěpením v té míře, v jaké byl oné podivné moci podroben. Tím lze vysvětlit v jeho chování směs zmatenosti a pohrdání, o níž jsem se již zmínila. Jeho pohrdavost pravděpodobně znamenala chorobné popírání této historie, a zároveň i popírání jakékoli jiné skutečnosti, schopné ohrozit jeho identifikaci. Mario se - nevědomě a mlčky - identifikuje s "němým otcem - synem stojícím tváří v tvář členům rodiny, kterým nebyly doručeny jeho dolary " (jediná známka jejich smrti). Z jiného - komplementárního - hlediska pak proces přivlastnění ukazuje prázdnotu a umrtvení všech Mariových tužeb, které by mohly rodinu jeho otce uvrhnout do nebezpečí. Čas se musí zastavit. Není možné přát si pokračovat v analýze ani nakoupit dolary: při této transakci by musel za dolar zaplatit pět tisíc pesos místo dvou a navíc připustit, že "tamty dolary" zůstaly netknuty.

Úroveň identifikace, o níž mluvíme, znemožňuje prosté konstatování: identifikoval se s otcem.

K upřesnění této myšlenky se musíme vrátit k celé tajné historii a do jisté míry znovu opakovat, co již bylo řečeno. Podle mého soudu tak vychází zřetelně najevo, že v identifikacích, v nichž dochází ke střetu generací, probíhá ztotožnění nikoli pouze s objektem, nýbrž s objektem a všemi atributy jeho tajné historie. Otázkou zůstává, zda se každá identifikace týká procesu (tedy identifikace s otcem, jenž si nepřipouští smrt své rodiny v Polsku), a zda nedochází k pouhé identifikaci s objektem.

Nyní před námi vyvstává další problém: problém záhadného způsobu, kterým se historie předává. Říká-li Mario v souvislosti s příběhem svého otce: "pověděla mi to maminka", nevěřím, že by tím narážel na způsob předání jako na příčinu nevědomé identifikace.

Právě naopak: matčino sdělení nezotročuje, spíše osvobozuje. Konec konců právě tato informace pomáhá pochopit, kudy vede identifikační zajetí. Na druhé straně matčino poselství nevysvětluje, proč se celá psychika uspořádala kolem tohoto identifikačního procesu.

V seanci, kterou se budeme nyní zabývat, již matka nevystupuje jako vypravěčka vlastní historie. Příběh není předáván formou explicitního poselství, ale ukazuje k rodičovskému způsobu sdělování a nesdělování.

Zastavme se teď u seance, která se odehrála o rok později. Mario ji zahájil slovy:

"Zeptal jsem se matky na tetu Ritu. Velice ji udivilo, že o tetině existenci vím. Zeptala se mě, jak jsem se o tetě Ritě dozvěděl. Vzpomínám si na ni. Nevím, jestli jsem si ji pamatoval vždycky, ale v poslední době jsem si uvědomil, že jsem o její existenci věděl. Maminka mi odpověděla, že je v ústavu. Zeptal jsem se jí, kdy ji tam zavřeli. Maminka mi pověděla, že to bylo v době, kdy ona čekala mého bratra. Mně bylo tehdy pět let. Maminka ji nikdy nebyla navštívit a nikdy už o ní nemluvila. Ale moje druhá teta za ní chodí pravidelně. Tohle všechno, o čem mluvím, se stalo už před třemi měsíci; nevím proč jsem o tom až dodnes mlčel. Když jsem se dozvěděl, kde je, poprosil jsem bratra, který je lékař, aby mi pomohl zjistit, jestli je o ni dobře postaráno. Navštívil jsem ji a pověděl jsem jí o všem, co se stalo za těch pětadvacet let, co je odříznutá od světa. Naučil jsem ji, jak má o sebe pečovat (přitom ukázal na své boty, které - poprvé, co ke mně chodil - byly vyčištěné), a sám jsem jí dal příklad."

Dodal, že se během posledních měsíců na ledacos vyptával matky, a ta mu řekla, že když se narodil jeho bratr, on - Mario - si přestal hrát i mluvit a nikdy už nebyl takový, jako dřív.

Mario mě ujiš’toval, že se cítí provinile, že mi celou tu historii zatajil, ale že nemohl jinak.

Během seance mě napadaly různé interpretace, které lze shrnout takto: "Všechno jste musel dělat tajně. Byl to jediný způsob, jak předat tajný charakter věci. Nevěděl jste, jak máte o tajemství mluvit. Nemohl jste udělat nic jiného, než mě vystavit tajemství a vyloučit mě. Tak jsem se stala tou internovanou - tou, která nic neví, nic necítí, neexistuje. To samé jste sám zakoušel, stejně jako vaše teta. Nyní můžete sám sobě i své tetě říct, že uběhla řada let, že máte bratra a ten je dnes lékařem."

Jsem přesvědčena, že zpracování otcovských identifikací umožnilo, aby se o rok později vynořily identifikace s historií matky, nedílně související s těmi prvními. Lze předpokládat, že sama vzpomínka na tetinu existenci, stejně jako všechno, co Mario udělal pro její odchod z ústavu, symbolizuje přijetí matčina těhotenství a bratrova narození. Fakt, že se cítil provinile za to, že jsem jako analytička byla vyloučena z jeho tajemství, nám dovoluje předpokládat, že jsem pro Maria existovala jako někdo stojící mimo, nikoli jako někdo nelítostně vypuzený z jeho existence.

Existenci tety zapřela Mariovi jeho matka, a to právě v době, kdy byl nucen zakusit žárlivost a pocit vyloučení, které mu přinesla matčina gravidita. Ale teta Rita neexistovala o nic víc než Mario se svou schopností cítit vyloučení. Když se jeho bratr narodil, Mariovi se nepodařilo prožít si žárlivost. Došlo k popření identity sourozence jako takové. Vyloučení se odehrává na úrovni "být", nikoli "mít".

Mario se identifikuje s neexistencí sourozence. Už si nehraje, nemluví, není jako dřív: neexistuje jakožto bratr, odmítá narození vlastního bratra. Identifikace se vytváří v souhlasu s matčiným příběhem.

Jak vidíme, matka svůj příběh, který se stává příčinou nevědomé Mariovy identifikace, nesděluje. Historie tedy není přenášena formou explicitní informace, ale - opakuji - má vztah ke způsobu sdělování a nesdělování rodičů. Matka může promluvit teprve tehdy, když se Mario začíná desidentifikovat od choromyslné tety a dokáže formulovat nezbytné otázky.

Až do tohoto okamžiku Mario nikdy o svých rodičích nemluvil a nevyprávěl ani o žádném konfliktu. Stal se tím, co jeho rodiče nepřijali ze své vlastní historie. Veškerá Mariova identita zůstávala v zajetí jejich narcistického uspořádání.

Mezi já a objekty neexistovala žádná vzdálenost. Nedošlo k poznání ztráty objektu. Proces vztahující se ke ztrátě objektu nastartovala teprve hrozba skutečné ztráty analýzy.

Od tohoto okamžiku si Mario začíná stěžovat na svou tíseň a připouští konflikt.

Jaký z toho lze vyvodit závěr? Identifikace, které jsme zkoumali, představují "pouto generací"; jsou odcizující a vzpírají se jakékoli reprezentaci; nelze je tudíž slyšet. Přechod od identifikace k reprezentaci je možný jedině v návaznosti na interpretační konstrukci  
14 .

Podívejme se tedy na tuto interpretaci z hlediska toho, co jsme právě řekli.
  • V interpretaci je naznačen stupeň uvědomění si přání. Uskutečňuje se to větou: "...právě v okamžiku, kdy se zabýváme vašimi penězi, aby bylo zajištěno pokračování vaší analýzy u mně".
    Použitý plurál - "
    my se zabýváme" - vyjadřuje skutečnost, že vnímám Mariovo přání pokračovat v analýze, a zároveň svou interpretací přiznávám své přání dál Maria analyzovat. Všimněme si, že rozpoznání mého přání je čitelné až následně, a to ze způsobu, jakým formuluji svou interpretaci.
    Obrat "vaše analýza u mně" znovu nastoluje nezbytnou asymetrii analytického vztahu.
  • Věta: "Musíte mít v kapse něco velmi důležitého, něco tajného, co přitahuje vaši pozornost právě v okamžiku, kdy se zabýváme vašimi penězi" předpokládá, že jsem odhalila, že "Mariovy investice směřují jinam" (investice ve smyslu finančním i ve smyslu hospodaření libidem a agresí). Nyní si uvědomuji, že touto interpretací (v podobě klinické odpovědi) anticipuji teoretickou otázku, kterou jsem v té době ještě neměla zformulovanou: teorii, podle níž jistý typ štěpení odcizuje přání a subjektu brání disponovat svým přáním.
  • Ačkoli jsem však jeho přání v přenosu pojmenovala (pokračovat v analýze), řekla jsem mu - a to je důležité - že nevím, v čem spočívají jeho "investice, které směřují jinam".
  • Uvědomuji si teď, že jsem tím definovala jistou úroveň, která u Maria scházela: úroveň spočívající v přijetí skutečnosti, že "jsem vyloučena z jeho tajemství" a že "nevím". Interpretace implicitně diferencuje vyloučení (exclusion) a potlačení (suppression).
    Anticipuji tak schopnost, kterou Mario pozvolna získával - schopnost žárlit, a ne se utíkat k potlačování bratrovy existence a přitom potlačovat vlastní schopnost cítit - tak, jako předtím byla potlačena existence tety Rity. Mohu nejen zůstat vyloučená, ale navíc mohu i rozpoznat, že on, Mario má tajemství. Ve světle problematiky narcistické regulace by to znamenalo, že na rozdíl od jeho rodičů akceptuji, že má svůj vlastní psychický prostor, své tajemství. (Tajemství zde již implikuje překročení tajemství rodičů.) Je zřejmé, že o tomhle všem jsem neměla tušení.
    Vzhledem k tomu, že jeho prostor patří výhradně jemu, dala jsem mu najevo, že na mou otázku může odpovědět jedině on, protože já odpověď neznám. Interpretace nás definovala jako dvě odlišné bytosti, což nutně muselo jeho (či v přenosu mou vlastní) megalomanii uvrhnout do krize: potřebuji jeho asociace, abychom věděli. Zároveň - a to je nejvíce diskutabilní bod mé konstrukce - jsem mu nabídla "reprezentaci, která pocházela ode mě" (týkající se vztahu oněch dvou pesos a dolaru ke čtyřicátým létům). Tato předvědomá reprezentace pochází z mé osobní historie; určitým způsobem jsem ji zbavila svých vlastních významů a předložila jsem mu její otevřený, interogativní význam, aniž bych přiznala svůj zmatek, způsobený skutečností, že v té době nebyl ještě Mario na světě.
    Musím přiznat, že to byla Mariova odpověď, co této - nepochybně diskutabilní - části mé interpretace dodalo legitimity. Já jsem si alespoň vyčítala, že jsem s onou hypotézou ohledně hodnoty dolaru zašla příliš daleko.
  • Interpetaci jsem ukončila ujištěním, že o oněch "investicích, které směřují jinam", nevím nic, ale kdyby on o tom něco věděl, věděl by možná i o tom, komu byly zmíněné "investice" a "dolary" určeny.
    Tato úroveň je nevědomá a vztahuje se na tajný objekt přání. Sledujeme, jak se v přenosu profiluje konflikt mezi dvojím přáním: přáním pokračovat v analýze a přáním zůstat připoután k tajné historii. Projevuje se to úzkostí. Zřetelně se začíná rýsovat dialektika přání/identifikace. Právě v tomto okamžiku se začínají ozývat
    odcizující identifikace.

Zdá se mi zbytečné dodávat, že interpretační konstrukce není popisem chování. Podle všeho, co bylo řečeno, Mariovo gesto je zahrnuto do významného nevědomého řetězce, který scházel; interpretaci umožnil právě tento nevědomý význam.

Ráda bych nyní zformulovala teoretickou otázku klíčového významu. Je možné mluvit o narcismu a přitom se neuchýlit k narcistickému teoretizování a udržet se na úrovni odlišné od narcistických teorií pacienta?

Tato práce má takovou ambici  
15 . Jsem přesvědčena, že Oidipa nelze obejít. Odcizující nevědomé identifikace (řízené funkcí vměšování/odcizení, které jsou podle mého názoru charakteristické pro narcistickou regulaci) utvářejí - a zde je podstata mého textu - Oidipův narcistický čas   16 .

Mario věří, že se může obejít bez libidinózní a agresivní výměny s druhými. Zastavil čas a tato megalomanie tvoří součást jeho narcistické koncepce. Připomeňme vnitřně rozpornou povahu narcismu, který sice proklamuje svou soběstačnost, ale druhého potřebuje, aby mu to oznámil: "Podívej, jak si vystačím, obdivuj mě, miluj mě".

Tím, že Mario uprostřed svých nevědomých identifikací konzervuje historii předcházející generace, chová se podržujícím způsobem. To vysvětluje tajemství, nehybnost, chlad, fekalizaci života - vše rysy análního charakteru.

Rubem této situace je krajní idealizace toho, co si podržuje - dolarů po dvou pesos, "zdefraudované poukázky" - toho, co vyvolává pocit viny.

Traumatická skutečnost hyperinflace, která zachvátila Argentinu, jej donutila čelit faktu, že jeho drahocenné dolary mu nestačí k zaplacení analýzy (umíme si představit, jaká nenávist se v něm tímto narcistickým zraněním zdvihla vůči mně), aby byl nakonec nucen přiznat, že tyto dolary nedokázaly zachránit život otcově rodině a že sám jeho psychický život se ocitl ve smrtelném nebezpečí.   "Mrtví-živí"
17 ohrožují jeho přání pokračovat v analýze a tento konflikt je v přenosu indikován úzkostí.

Oidipův narcistický čas začíná být slyšitelný tehdy, když začínají desidentifikace.

Mario nejprve hovoří o otci; užívá k tomu matčiných slov: 7"Po tom, co emigroval, přestal mluvit a úplně se změnil". Znamená to, že matka dává Mariovi uvnitř jeho psychiky najevo: "Už před tvým narozením jsem přišla o muže, kterého jsem si vybrala za manžela, už nebyl jako předtím".

Mario poté mluví o sobě, o narození svého bratra a znovu cituje svou matku: "Když se tvůj bratr narodil, přestal sis hrát, mluvit, a už jsi nikdy nebyl jako dřív". Připomeňme si, že v průběhu těhotenství matka přestala mluvit o své vlastní sestře, tetě Ritě. Lze předpokládat, že ani matka už pro Maria nebyla taková, jako dřív. Připomeňme si rovněž, že právě desidentifikace s choromyslnou tetou Mariovi umožnila, aby své matce položil správné otázky a aby od ní dostal přiměřenou odpověď.

V Mariově případě matka vystupuje jako Oidipův posel a o otci i o Mariovi mluví stejnými slovy; tuto skutečnost Mario používá jako všemocný prostředek, aby čelil oidipskému zranění: otce vidí v pozici
bratrské rivality: Oba jsou dětmi, které nemluví, které se změnily a které matka přivádí do rozpaků. Zatímco tedy zcizující identifikace představují strukturu odpovědnou za tento stav, desidentifikace Mariovi dovoluje, aby začal analyzovat svůj vztah k otci, který přestal být dědečkovým synem a který začal v Mariově psychice žít jako jeho otec.


POZNÁMKY V TEXTU
*   Dr.Faimberg používá termínu "téléscopage", který lépe vystihuje střet, srážku, při níž jsou objekty zaráženy jeden do druhého, a tak "kondenzovány" (pozn. překl.) zpět
**   První verze byla přednesena roku 1981 na půdě Pařížské psychoanalytické společnosti zpět
1   Viz kapitola «Naslouchání střetu generací» zpět
2   Viz ibid zpět
3   Viz ibid; dále pozdější práci Faimberg, H. a Corel, A. (1989 b) «Transmission et assujetissement». In Vers un antidestin?, vyd. François Gros et Gerard Huber, Paris: Editions Odile Jacob, (1992). zpět
4   Viz ibid zpět
5   Freud, S.: «K zavedení narcismu» (1914), in Sebrané spisy II-III, Avicenum a Universe, Praha 1993, str. 286 zpět
6   Faimberg, H. : «Une des difficultés de l´analyse: la reconnaissance de l´altérité», in «Revue française de psychanalyse,» 1981, XLV, 6, str. 1351-1352. (Rozhodli jsme se přistoupit na freudovský termín "já" tak, jak je užíván v «Pudech a osudech pudů» a nepřihlížet k rozdílům mezi pojmy "I" a "self", na které poukazují anglosasští psychoanalytikové.) zpět
7   Při mé přednášce v roce 1981 tento rys podtrhl Michel Neyraut. zpět
8   Pocit cizoty jako klinického faktu může být ve vztahu s pocitem bezvýznamnosti, jak jej popisují Fairbairn, Winnicott a Bleger. zpět
9   To, co zde nazývám primárním vytěsněním, označuje Le Guen a spolupracovníci jako původní vytěsnění - pokud jsem jim rozuměla dobře. zpět
10   Bylo by třeba prostudovat různé dodatečné momenty (Nachträglichkeit), které přetvářejí tato dvě odlišná štěpení. Otázka vyžaduje zvláštní studii. zpět
11   Jak přesně pojmenoval Michel Neyraut. zpět
12   V «Une difficulté de l´ analyse: La reconnaissance de l´ altérité», in Revue française de psychanalyse, 1981, XLV,6. zpět
13   Problém zkoumal rovněž H. Racker v souvislosti s didaktickou analýzou. zpět
14   Protiklad mezi reprezentací a identifikací podtrhl během mé přednášky André Green. zpět
15   K tomuto problému se vrací Faimberg, H. (1989): «Pour une théorie (non narcissique) de l´écoute du narcissisme: Comment l´indicible devient-il dicible?», Monographie 1, La Psychanalyse: Questions pour Demain, ed. Revue Française de Psychanalyse. Paris, P.U.F. (1990). zpět
16   Tímto problémem se zabývají kapitoly Návrat k mýtu o Oidipovi a Narcistická dimenze oidipské konfigurace, přednesené na 38. mezinárodním psychoanalytickém kongresu v Amsterodamu roku 1993. zpět
17   Baranger, Willy: «El muerto vivo, estructura de los objetos en el duelo y los estados depresivos», Rev. Uruguaya de Psicoanálisis, IV, 4, str. 1961-62. (Francouzský překlad in Rev. Belge de Psychanalyse, 1985, 6, str. 97). zpět


© Haydée Faimberg, 2001


FAIMBERG, Haydée: Narcistický rodič a střet generací
Praha, Psychoanalytické nakladatelství 2001
ISBN 80-86123-17-0
235 Kč
překlad: PhDr. Barbora Mahlerová
(autorka dala svolení k prezenatci textu na webu)

Text je úryvkem z knihy