Junek Petr

Krize psychoanalýzy: nová verze starého problému?

(předneseno na 10. psychoanalyticko-psychoterapeutickém sympoziu konaném 11.-13. září 2003 v Opočně)




Slovo krize figurující v záhlaví tohoto sympozia znamená dle slovníkových definicí zlomový stav ve fungování systému. Tak tedy potenciální krize psychoanalýzy: kam ji umístit na časové ose? Protože blíže není doloženo, je v tázání se po ní přítomno paradigma odrážející v současnosti nepřehlédnutelnou tendenci zpochybňovat možnost vývoje na základě velebení minulosti? Anebo se jedná o opozitní, vlastně původní paradigma "pesimismus dozadu, optimismus dopředu"? Otazník v názvu sympozia zachovává možnost diskursu, ať už nás dovede kamkoli. Nacházela se, nachází se anebo očekáváme, že se bude nacházet psychoanalýza ve stavu krize? Je to krize teorie, metody, techniky, anebo jde o krizi psychoanalytiků?

Svým umístěním mezi svět přírodních věd na straně jedné a svět společenských věd na straně druhé psychoanalýza svou podstatou naplňuje to, čemu se dnes říká modernost. Psychoanalýza se svým teoretickým zázemím stojí podobně jako moderní společenské vědy před možná totožným problémem. Ten záleží zejména a také v tom, že nemohou být ve vlastním slova smyslu exaktní, prostě protože nemohou dosáhnout potřebné, pravé čisté úrovně obecnosti, abstrakce. Předměty zájmu psychoanalýzy jsou lidské chování (jevy pozorovatelné), ale zejména psychické procesy (dokonce fantazie, představy), tedy něco, co přísně vzato není, nebo alespoň není viditelné, a je jen zprostředkovaně formulované. Předměty zájmu psychoanalýzy jsou tedy umístěny na pomezí objektivního a subjektivního. Podle Vašíčka
"…společenské, humanitní vědy… musí zacházet jak pojmy ostenzivními (označujícími předměty, na které lze ukázat), tak s definovanými pojmy přírodních věd a navíc s neurčitými, ale nezbytnými pojmy jako je třebas "místo", "obraz", "příroda" -u těch vyvstává vždy otázka, s ohledem na co je můžeme definovat." Vztaženo k lidskému jednání a jeho podání jedná se navíc vždy o interpretaci.

Pokus o převod jedinečného (lidské jednání, představy o něm) v obecné zdá se být logickým cílem psychoanalýzy, podobně jako společenských věd. Vytváření teoretických pojmů zahrnujících v sobě nezbytné zobecňování je logickým výsledkem vývoje psychoanalýzy, včetně horizontu ideálu vzniku vědeckého pojmu (ten bývá vždy určitou idealizací či typizací). V logice věci je pak psychoanalýza ve svých pokusech osočována za to, že je příliš vědecká, i za to, že je nevědecká a jen si na to prostřednictvím nesrozumitelných nedefinovatelných pojmů hraje. Pojetí psychoanalytické teorie lze v současné fázi jejího vývoje považovat za pokus vytvořit objektivní vědu o subjektivitě. Ta v sobě zahrnuje jak reflexi historicky definovaného systému pojmů a hodnot, tak možnost zastřešení všech dosavad vytvořených analytických modelů mysli i psychopatologie: řekněme jde o model proto-vědy.

Žádná definice ale psychoanalýzu neuchrání od odlivu pacientů, abych uvedl nejbanálnější verzi krize. V momentě, kdy chceme s psychoanalýzou nadále konkurovat, kdy chceme zároveň uchovat její určitou exkluzivitu a zároveň otevírat psychoanalýzu širší veřejnosti, a přitom ji nechceme nechat ať v dobrém či špatném úmyslu vytunelovat jinými směry, potřebujeme mít doložitelné a obhajitelné co nejpevnější a nejpřehlednější zázemí. Nepodceňujeme pohled společnosti na psychoanalýzu: tu bývá považována za překonanou, jindy se používá jako synonymum pro veškerou psychoterapii, atp. Zůstane psychoanalýza teoretickým základem, matricí, která sytí různé moderní, nové směry a ve své původní klinické podobě postupně zanikne? Anebo využije svého historického primátu a s pomocí pojmového vybavení, historických zkušeností a v posledních letech i výzkumů bude vážně usilovat o statut vědního oboru, profitujícího z klinického zázemí? Anebo bude i pro nás, psychoanalytiky, postupně jen teoretickým a zkušenostním zázemím pro naši (jinou, nepsychoanalytickou?) práci?

Podívejme se na potenciální krizi psychoanalýzy nejprve z pozic filozofie vědy, resp. metodologie vědy. Metodologové minulého století se nad psychoanalýzou střetávali - všimnu si v této souvislosti zejména Karla Poppera, Thomase Kuhna a Adolpha Grünbauma. Byl to Karl Popper, který konstatoval, že Freud i Adler vysvětlovali totožné jevy na základě zcela odlišných teorií. Na základě také tohoto zjištění potom Popper formuloval napříště opakovaně přijímané tvrzení, že psychoanalýza je na rozdíl např. od fyzikálních teorií nepadělatelná, a tedy že epistemologicky s přírodními vědami prohrává. (Popper vycházel z toho, že každá vědecká hypotéza je pouze vyvratitelná, nikoli potvrditelná). Nadlouho se pak psychoanalýza v oblasti vědních oborů odbývala popiskem pseudo-věda. Jako myšlenkový základ se uvedené objevuje v kritikách psychoanalýzy ještě koncem 90.let např. u Stonea (publikoval zejména o hraničních poruchách osobnosti). Navíc, problém indukce při stanovování psychoanalytických teorií byl pro obor vždycky kamenem úrazu. Je-li na zážitku založená, zkušenostní indukce sama o sobě nevědecká, pak není velká naděje pro teorie založené na klinických poznatcích. Existence mnoha škol uvnitř samé psychoanalýzy bývá brána ne jako důkaz oné zmíněné popperovské padělatelnosti, ale spíše jako různá forma ideologií, kdy charismatický ideový vůdce stanoví skupinu satelitů a následovníků, více či méně autonomně hlásajících převahu domněnek svého idolu.

Rovněž pojmový aparát psychoanalýzy je podobně jako u společenských věd oblastí možných kolizí a krizí. Ty záleží zejména v přeneseném použití pojmů používaných v jiných oborech (matematika, logika, fyzika): důsledky ze spojování tohoto výraziva jsou taženy asociativně, jako narážky, a hlavně poeticky a metaforicky. Lacan se po dotazu matematiků po smyslu svých výletů do matematiky spěchal prohlásit za básníka; ten ovšem může volně zacházet s metaforami.

Že to není exkluzivní problém psychoanalýzy, dokazuje bouře, která se strhla kolem textů Alana D.Sokala koncem 90.let minulého století. Ten promiskue používání různých termínů v různých souvislostech kritizoval prostě tím, že vytvořil a bez obstrukcí uveřejnil v prestižním vědeckém časopisu vědecké nesmysly plné termínů vypůjčených z postmoderny, relativismu, apod., resp. uveřejnil text, v němž podrobil kritice pasáže, v nichž renomovaní myslitelé používali matematické či fyzikální pojmy a jejich použití podrobil věcné kritice. V dostupných českých zdrojích Vašíček zmiňuje v obdobných souvislostech Kristevu.


Vývoj psychoanalýzy ale zpochybňuje Popperovu maximu. Podle ní je psychoanalýza od prvopočátku ve vleklé krizi a nevyvíjejíc se jen generuje variace nevývratných ideologií a spekulativních pojmů. V nejen psychoanalytické literatuře bývá jako výrazný oponent uvedeného citován již zmíněný Grünbaum, který v r.1984 vydal samostatnou stať s touto tématikou. Kromě jiného zpochybňuje Popperovy výroky dokladem, že již Freud v období vývoje psychoanalýzy řekněme pragmatickém, převážně praktickém, opravoval či měnil své teoretické vývody právě na základě neprůkazných klinických dat (asi nejvýstižnějším příkladem změny, resp. vývoje teorie na základě korektivní klinické zkušenosti je hypotéza o existenci strukturálního modelu psychiky založená na nálezu nevědomých součástí také Nadjá). Zpátky ke Grünbaumovi - citován bývá jeho závěr, že psychoanalýza se nachází ve stavu předvědeckém, neboť testovatelnost různých aspektů psychoanalytických teorií je potvrzena jen v minimální míře.


Rád bych v souvislosti s uvedeným zmínil alespoň dva metodology minulého století, kteří se sice psychoanalýzou pokud vím explicitně nezabývali, ale svými postuláty se jí dotýkali. Však také si to od racionalistů pěkně schytali. Jmenuji Paula Feyerabenda a Thomase Kuhna, kteří namítali, že epistemologické důvody, jimiž filosofové vědy podmiňují historickou změnu ve vědě, nejsou vždycky zákonem. Kuhn popisuje změnu ve vědě jako pohyb mezi relativně pasivními, klidnými obdobími (tzv. normální vědy) a obdobími převratných změn. Vědecké řešení určitého zadání v tom obvyklém, běžném období vyžadovalo skupinová rozhodnutí o formě té které discipliny, a to vedlo k vytvoření paradigmatu. Tato teoretická rozhodnutí pak vytvářela společensky potvrzený a předpokládaný rámec. Kuhn ve svém metodologickém modelu připustil změnu ve vědě na základě neoddiskutovatelných faktů, které by ale dříve mohly být vědeckou komunitou (racionalisty) interpretovány jako anomálie. Racionalista Popper tedy odděloval fakta od hodnot a změnu ve vědě od změn společenských, Kuhn říkal, že takovéto rozlišování je historicky neudržitelné. V čem na druhé straně viděl Kuhn rezervy psychoanalýzy; říká, že psychoanalýza byla ve svých počátcích více než vědou - byla něčím jako cechem, společenstvím provozujícím praktickou živnost, byla poplatná situaci ve vědě 19.století, tak jako inženýrství, meteorologie a medicína.
"V každé z těchto oblastí přiměřenost sdílené teorie postačovala pouze k potvrzení přijatelnosti discipliny a k odůvodnění různých cechovních pravidel, podle nichž se ta která živnost řídila. Tato pravidla byla prověřena časem, zároveň ale žádný z jejich uživatelů nepředpokládal, že by měla zabránit opakujícím se selháním. Když nastalo volání po členitější teorii a pevnějších pravidlech, nutně se současně objevila absurdita snahy opustit obecně přijatelné a nezbytné obory s jejich tradicí omezených úspěchů."


Vztahy mezi psychoanalýzou a metodologií vědy jsou tedy definovány zejména maximou testovatelnosti a maximou adekvátního použití pojmů, přičemž obé je obtížné právě díky umístění psychoanalýzy na pomezí přírodních a společenských věd.


Sociologie vědy nabízí jiný pohled hodnotící vývoj a potenciální krizi psychoanalýzy. Východiskem je tvrzení zahrnující v sobě zhruba toto: psychoanalýza budiž nahlížena a zvažována v rámci sociálních pohybů. Čas od času se setkáváme s texty tázajícími se, zda analytici ovlivnili sociální a kulturní život 20.stol., anebo zda byly sociální, kulturní a historické změny tohoto století určující pro vývoj psychoanalýzy. Zde opravdu jen heslovitě - Freudovo osvobození vášní v rámci topografického modelu odráželo nazrálé změny ve společnosti té doby. Následné ochlazení tohoto vydechnutí bylo ovlivněno také hrůzami 1.světové války a mohlo se tak odrazit ve strukturálním modelu a ve tvrzení, že lidský organismus je převážně konzervativní, zmítaný pudem smrti a puzením k opakování. I další vysvětlení jsou rozmanitá - tak třeba psychologie self měla nabízet klinikům ideologii utopického liberalismu (USA 70.let). Existují rovněž tvrzení o podmínění psychologických změn historickými zlomy. Z tohoto pohledu by tedy krize psychoanalýzy vypadala asi takto: teorie, které psychoanalýza vytváří, jsou vlastně ocasem, jímž vrtí pes historických společenských změn. Psychoanalýza by pak byla specifickým receptorem společenských změn, nahlížených přes jedinečný vztah analytik - pacient a specifickým způsobem komentujícím aktuální dějinotvorné události. Ničemu z uvedeného bych se nebránil, jenže: psychoanalytické změny, tedy historické události svého druhu opravdu vznikají také a zejména v našich pracovnách během klinické práce s našimi analyzandy. Zaznamenáváme tímto paradox psychoanalýzy: totiž že je tak osobní, že je, řečeno s Nietzschem, podobně jako filozofie, "zastíněnou autobiografií". Je komplexním jedinečným zážitkem, do něhož vstupuje subjektivita analytika a analyzanda. Na nich se pak pokoušejí postavit pokus o objektivní rozbor vývoje jejich vztahu.


Přítomnost společenských změn a tlaků v sobě samozřejmě zahrnuje také případný tlak na ten který obor, metodu, tedy i na psychoanalýzu. Tedy i její další vývoj je výrazně poznamenán společenskými potřebami a hodnotami. Koncepty používané takovouto proto-vědou oslovují problémy extenzivně uspořádané současným common sensem a převládajícími filosofickými tradicemi. Podstatné principy nejsou nadřazeny, ale průběžně měněny. S dozráváním jsou zpracovávané problémy přemístěny z oblasti sociálních pohledávek, požadavků a jsou více a více diktovány
"vnitřní výzvou přerůst rozměr, pole působnosti a vtěsnat se mezi existující teorii a přirozenou povahou zkoumaného předmětu".


Pokusme se v tomto momentě o shrnutí: máme tady obor, možná proto-vědu, s bohatým vývojem, zahrnujícím v sobě počátky intuitivní, řemeslnické, reagující jak na společenskou zakázku své doby, tak společenskou a profesní realitu ovlivňující. Vývoj pokračuje vznikem teorií, pojmů, propracováváním metody. Že je to přes všechny omyly a výhrady metoda sebereflektující, je dobře patrné na historii protipřenosu. K tomu přidejme množství škol, dobrá, profilovaných více či méně na kongeniálním propojení typu ´správný analytik a správný pacient ve správný čas na správném místě´. Nároky na čistou vědu, která dle metodologů přetaví také společenské, subjektivní danosti do obecných, technických, empirických pojmů, ovšem psychoanalýza nenaplní, a nejspíše ani naplnit nechce. Možná více než kdy jindy v minulosti, možná málem pozdě chceme, aby vedle výzkumů, vývojových teorií, neurobiologických pohledů zůstala propojena s živým světem a aby reflektovala historické společenské změny a na ně i reagovala. Aby také reflektovala a respektovala své vnitřní limity, vyvarujíce se tak lákavé možnosti vyjadřovat se ke všemu a tedy k ničemu. Interpretovat ad hoc je přece jen tak lákavé.


Nevíme, zda je psychoanalýza v krizi, natož abychom věděli, že se něco takového chystá. Ve hře je příliš mnoho proměnných. Jedna "krize" může být dána vývojem (také společenských) věd i vývojem oboru samotného. Nevím ale, zda vystačíme s binární definicí zahrnující póly ´luxusní izolacionismus´ na straně jedné a ´vývoj k testovatelnosti´ na straně druhé; to pak platí i pro nakládání s pojmovým aparátem. Další "krize" budiž viděna pohledem sociologie: jak definovat vztahy mezi společenskou zakázkou na straně jedné a tím, co psychoanalýza nabízí na straně druhé? A tak dále, a tak dále.


Psychoanalýza se dnes možná za celou dobu své existence snaží být co nejotevřenější jak v sebereflexi, tak směrem ven. Uvidíme, jak se s tímto procesem vypořádá a zda to případné krize zažehná.



LITERATURA
Seznam použité literatury u autora.

© Institut aplikované psychoanalýzy, 2003