Slavoj Titl

Stud a jeho projevy v psychoanalýze

(přednáška konaná v červnu 2006 pro ČPS)




Vážení kolegové,

Rád bych Vaši pozornost připoutal k afektu, který bývá v psychoanalýze - jak se domnívám - relativně opomíjen, totiž k afektu studu a jeho různým projevům. Přitom afekt studu je takřka všudypřítomný, a podobně jako úzkost nebo zlost jde o jeden z nejsilnějších afektů, které oponují léčbě a často bývá významější opoziční silou, než např. pocity viny. (Nejde ale jen o strukturálně výrazně narušené pacienty - tzv.narcistické a hraniční. My všichni máme sektory (Kohut,H. 1977), nebo funkční mody, které zůstaly i přes dobrou práci našich analytických otců či matek zcela nedotčeny. Proč je tedy tak málo pozornosti věnováno tak významnému afektu? Proč, když hovoříme o úzkosti, zlosti, dokážeme je nazvat přímo, kdežto myslíme-li na afekty ponížení, zostuzení, pohrdání, trapnosti apod., pak většinou hovoříme v nejlepším případě o „narcismu“? Není v tom snaha o anální čistotnost („To ke mě nepatří“)?

Zdá se mi, že proti zabývání se studem existuje v nás, kdo se pokoušíme léčit druhé, několik velmi silných odporů, které vyplývají z aktivace „narcistických“ afektů v nás samých.

  • Zvláště na počátku analýzy bývá nejsilnějším odporem, který nám může bránit v uvědomění si vlastních pocitů - stud, že vyvoláváme pocity studu a ponížení u svého pacienta. Analytik může cestou projektivní identifikace na sebe převzít obraz pacientova trápícího, ponižujícího, chyby hledajícího vnitřního objektu, nebo toho, kdo se má stydět za svoji touhu proniknout do třináctých komnat - rodičovských ložnic. Může pak reagovat buď popřením těchto svých pocitů s následným neempatickým trváním na „rychlém odkrývání vytěsněných obsahů“ („Nejsem zostuzující, ale ty se vyhýbáš Pravdě a konfrontaci s nevědomím!“), nebo pokusem vyhýbat se projikovanému obrazu, což může vést k neproduktivním pokusům nevědomě se vyhýbat „citlivým místům“, nebo se masochisticky pokoušet zjemňovat a vylepšovat vlastní interpretační styl, jakoby právě terapeutova necitlivost byla příčinou pacientova utrpení, případně k depresivní rezignaci na další léčbu tohoto pacienta („Jsem necitlivý a nedokonalý, musím se zlepšit. Nemám na to!“).
     
  • Ti, kdo svoje trápení agují prostřednictvím nevěr, perverzním chováním nebo protizákonným jednáním - cestou projektivní identifikace přenášejí svůj omezující, akuzatorní a zostuzující vnitřní objekt („Bojím se, že jsem ostudně nemožný, ale když mi ukážeš, že se nemusím stydět, rád tomu uvěřím!“) a terapeut ve snaze nepodlehnout tomuto tlaku a také proto, že cítí, jak moc pacient potřebuje uchránit od těchto ničivých sil, může snadno přejít do protiobsazení - dávat najevo bezhraniční toleranci, podporovat pacienta v kompenzační bezostyšnosti a manickém útěku před depresivní pozicí („Všechno, co děláš, je v pořádku!“).
     
  • Další forma odporu může spočívat v tom, že pro nás samé je nepříjemné konfrontovat se s vlastní nedoanalyzovaností a zranitelností v oblasti narcismu a hranic self. Je narcisticky mnohem přijatelnější chápat sebe prizmatem strukturálního modelu a oidipálních protipřenosů. Tento styl porozumění sobě se více „nosí“, komunikujeme tím odborné veřejnosti, že naše zrání pokročilo, my se už nemusíme zabývat řešením nezralých částí sebe, dosáhli jsme objektní stálosti a chápeme tedy věci triangulačně, nemáme žádné „pregenitální fixace“. Jistě tímto způsobem můžeme komunikovat i svou spolupatřičnost a tedy touhu po přijetí do freudiánské společnosti (rodiny). Vzpomínám jak obtížné bylo před několika lety zprostředkovat setkání lacaniánského supervizního analytika, který měl zájem o rozhovor s někým z našich supervizorů. Někteří neměli čas, když se dozvěděli, že „patří k těm druhým“, jiní upřímně řekli, že to nepovažují za vhodné v době, kdy aspirujeme na přijetí do IPA.
     
  • Nevědomý stud může být posílen, jestliže jsme prožili analýzu tím způsobem, že se nám zdálo (možná oprávněně, možná ne) že analytik chápal naše fantazie především z hlediska pudového modelu, který pojímá narcistického pacienta (nebo spíše jeho/naše vlastní narcistické funkční modusy) jako pregenitálně fixovaného, nezralého, neschopného vzdát se pregenitálních tužeb, toužícího po symbiotických nebo narcistických uspokojeních. Analytik se pak snadno dostane do role rodiče, který chce zrání podpořit zostuzením. Leon Wurmser (1992) cituje Paula Graye, „že poznámky takového analytika, které se vztahují k nevědomému uspokojení, velmi snadno vyvolají akty nadjá a mohou vést k jemnému moralistickému ovlivnění analytického procesu.“ Pacient se s tím buď identifikuje (nechá se vychovat a svým „dávným“ touhám - za něž se stydí - se teď vysmívá) nebo je dekompenzován. Takové zkreslení přenesené na pacienta tedy někdy může být pro hraničního nebo narcistického pacienta, i když spíše krátkodobě a spíše symptomaticky, nápomocné. Analytik „…dosáhne výchovného výsledku, tzn. vybudování zralých psychických úrovní (defenzivních struktur) na základě hrubé identifikace analyzanda s ním.“ viz Kohut, H. 1977, str. 36).
     
Ne náhodou pak takoví analyzandi ve společnosti rozsévají nevyžádané interpretace „s dobrým úmyslem pomoci“ lidem kolem sebe objevit kolik fixací na orálních, análních a falických úrovních a jaké nevědomé agrese, nerozřešené závislosti a nezralé touhy ještě mají. Ve svatém zápalu jim uniká, že není cílem analýzy, aby se člověk vzdal nebo zbavil svých tužeb a fantazií - aby tedy „cítil méně“, ale aby „cítil více“ - aby je mohl přijmout a zařadit jako důležitou součást svého duševního života do integrace svého self.

Dovolte, abych nejprve načrtl přehled hlavních názorů na původ studu, jeho projevy a význam v psychickém životě. Budu přitom čerpat především ze tří zdrojů. Ze článku Penti Ikonena a Eero Rechardta «The origin of shame and its vicissitudes» (Původ studu a jeho proměny, 1993). Ze článku P.Ikonena «On the impact of the oedipus complex» {1986}, ze článku V. Mikoty předneseného na konferenci v Opočně «Narcistická zranitelnost v oidipské situaci», několika článků Leona Wurmsera a dalších.

Do 80. let většinou považovali analytici stud za vedlejší téma, které samo vymizí s pokračujícím analytickým procesem, jsou-li analyzovány konflikty spojené s infantilní sexualitou nebo narcismem {Abraham 1913, Erikson 1951, Freud 1905, 1926 atd.}.

Podle tradičního psychoanalytického pojetí je
stud obranná událost spojená s odhalením pudových hnutí {původně ve smyslu odhalení falicko oidipských přání („...že chci věci sexuální“), později se ukázalo, že stejně může působit i strach z odhalení análních („...že chci věci nečisté“) a orálních fantazií („...že chci více než mi chtějí dát“). Jsem přesvědčený, že takovýto pouze na pudová hnutí omezující se pohled zapomíná, že stud se může týkat všech fantazií, tužeb a přání, ale i hodnot, které vyjadřují autenticky bytost daného jedince - např. narcistických aspirací, jež se nepodařily uskutečnit, ale i tužeb patřících k separaci - individuaci, pokud nejsou významnými rodičovskými objekty pozitivně hodnoceny a i určité hodnoty se pro člověka mohou stát předmětem studu, pokud jsou rodiči nebo referenční skupinou pohrdány (např. náboženské zaujetí v době komunismu). Ne náhodou je pohrdání, ponižování, výsměch a další způsoby vzbuzování studu jednou ze silných zbraní „výchovy“ ve všech totalitárních systémech.


Nověji na toto téma upozornila H.B.Lewisová (1971,1987). Ukázala, že stud bývá daleko častější, než se dříve připouštělo, a bývá skrytý. Je třeba ho nejprve učinit vědomým, aby se s ním dalo analyticky zacházet. Často takovému zpracování brání stud za stud, pacient se pak snaží různými způsoby zabránit dotyku s tímto pro něj citlivým tématem.

Stud bývá často zaměňován s vinou.
Vina se však vztahuje k činu subjektu, ať už psychickému, nebo reálnému. Stud se týká celé osoby (self). Provinilá osoba se může snažit svůj čin odčinit, stydící se člověk se chce „propadnout hanbou“, zmizet, zabít se nebo zničit svědky - jako by chtěl vypíchnout oči, kterými byl viděn - vzpomeňme na Oidipa! (L. Caparrotha: «Oidipal Shame, Rejection and Adolescent Development». The American J. of PSA, 2003). Takový člověk necítí jinou možnost, než odstranit své self. Stud vnímáme jako něco nenapravitelného a nezměnitelného. Podle Lewisové bývá stud častější příčinou deprese než vina.

Wurmser (1992) ukazuje, že stud se vztahuje ke slabosti a k bezmocnosti, zatímco vina poukazuje k síle a moci. Na kazuistických příkladech ukazuje, jak pacient může odstraňovat svůj pocit ponížení tím, že obrátí pasivní v aktivní - způsobí druhému utrpení, kterého se sám obává, čímž se ale sám zatíží vinou. Hovoří také o „základní polaritě“ ve stavbě nadjá, která sestává ze studu za závislost (dependency shame) a viny za separaci (separation guilt). Wurmser upozornil také na skutečnost, že i stud může mít svoji signální funkci, kdy ego podniká obranná zabezpečení (raději bych použil slova „sebeochranná opatření“ ve smyslu Kinstona a Kohena.), subtilně, diferencovaně nebo jako paniku, kdy jde o zaplavení afekty studu. Sociální stud je úzce spojen se strachem ze studu jako strachem z veřejného mínění, ze sousedů apod. Je spojen s ideály, které znamenají čest a úctu. Ty jsou v průběhu vývoje zvnitřněny a stávají se součástí já-ideálu a tvorby superega. Wurmser upozorňuje také na to, že reakce studu se mohou pohybovat na celém kontinuu podle toho, zda byly situace vyvolávající stud v dětství mírné nebo těžce pokořující se zraňováním sebeúcty a opovržením nebo chladným pohrdáním, tedy různými způsoby traumatizující. Zde jistě stojí za to upozornit, že k traumatickému narcistickému zranění může dojít i bez toho, že by vychovatelé záměrně ponižovali, nebo opovrhovali dítětem (viz. narcistická zranění v oidipské fázi). Při léčbě doporučuje Wurmser, vycházet ze strukturá... Typickými odpůrci tohoto názoru jsou self psychologové. Heinz Kohut se zabývá především podmínkami vzniku „narcistických zranění“, popř. „narcistických poruch“.Za udržovatele pocitu vlastní hodnoty považuje systém self. V průběhu života dochází k postupnému, netraumatickému odbourávání a relativizování grandiozního self a idealizovaných obrazů, které po určitou dobu byly vývojově potřebné. Rodiče přestávají být idealizováni a vlastní self nemusí být nadhodnoceno. Vzniká ideální obraz sebe. To umožňuje člověku být relativně nezávislý na chvále a haně. „Při veškerých mých nedostatcích jsem přece v podstatě dobrý a docela v pořádku“ (Sandler).


Kinston (1987) upozorňuje na to, že stud spouští masivnější popření reality, brání člověku myslet a vnímat realitu a že schopnost snášet stud je stejně důležitá jako schopnost unést depresi nebo vinu.

Podle Tomkinse (1987)
je také pudovým inhibitorem „už nic nedělej“, „nejez to“, „nezkoušej toto“. Pozitivní vývojovou funkcí je působení na paralyzování bezúčelných nebo nevhodných zalíbení. Tento mechanismus, který někdy má pomáhat adaptaci se však - jak víme ze své praxe - mnohdy vymkne tomuto účelu a pak omezuje fungování jedince.

Obraz studu obsahuje 3 základní prvky:
  • Pozorovatelnost ve spojení se snahou o reciprocitu.
  • Nevhodnost nebo prožitek nevhodnosti. Selhání při pokusech o přiblížení, nedosažení oidipských cílů, sebeideálu, identifikační aspirace.
  • Obrácení se proti sobě a proti všem, kdo jsou nějak spojeni se studem. Buď dojde ke zhroucení sebeúcty - paralyzovanosti self a narcistickému kolapsu, jež mohou nastat v podobě vzdání se své vlastní identity a hledání symbiotického vztahu, nebo se objeví zuřivost, zostuzování druhých, pudová zábrana, nebo přehlížení druhých, někdy naopak kompenzatorní bezostyšnost, „hryzavá závist“ (L. Wurmser).

Podle Wurmsera je těžiště v opuštění, odmítnutí, ve ztrátě respektu a úcty druhých. To se týká tří hlavních vlastností:
  • jsem slabý
  • jsem špinavý
  • jsem defektní

Tyto tři vlastnosti mohou být různě modifikovány:
„Jsem slabý v soutěživých sitacích - prohrávám“
„Mám špinavé vášně“
„Jsem defektní, protože mám malý penis, nebo mám jiné viditelné vady.“


Otázkou je, za jakých podmínek stud vzniká?
  • Byl odhalen rozdíl (někdy jen v představě jedince) v hodnocení projevené touhy, fantazie, přání mezi jedincem a rodičovským objektem (popř. jeho projekcí - např. referenční skupinou).
  • Jedinci jde více o přijetí rodičovským objektem, než o zachování svého self (což je typicky situace raného dětství, před ustavením objektní stálosti, ale i později, pokud je přízeň rodičovského objektu příliš nejistá). V takových případech separaci podporující agrese („Ne!“, „toto se mi od tebe nelíbí“, „to nejsem já“ ) nemůže být obrácena proti rodičovskému objektu. Vývojový proud se obrací - cílem je odstranění self, které bylo odhaleno jako nepřijatelné pro objekt.
  • Jedinec v dané chvíli nemá k dispozici jiné sebeochranné mechanismy (např. lež takto některým dětem i dospělým pomáhá v adaptaci na neempatický objekt, únik, nalezení jiné pozitivně zrcadlící osoby (např. dítě nalezne porozumění u dědečka, když ho nenašlo u otce ), které by umožnily přežití self a udržení vztahu s objektem.

Ikonen a Rechardt (1993) jsou toho názoru, že původní formou studu je paralyzující, odklízecí a potlačující reakce spojená se selháním snahy o reciprocitu. Jeho raným projevem je „strach z cizích“. V této souvislosti bývá citován Winicottův příklad malého dítěte sedícího na matčině klíně, které sleduje a projevuje zájem o analytika, ale po chvíli, jako by se zaleklo, že jeho separace od matky nebude pozitivně přijata, se k ní opět přimkne a zaboří tvář do matčiny blůzy.

Ikonen a Rechardt se pokoušejí vysvětlit původ a smysl studu z hlediska matrix libida a thanatu. Píší:
„Matrix libida je domovem např. zájmu, zvídavosti, přání dívat se, přiblížit se, enthuziasmu... Tvrdíme, že od narození po celý zbytek života je libido potřebou najít reciprocitu. Hledání reciprocity se odehrává mezi self a vnějším světem jako aspirace najít reciproční osobu, ale také mezi různými částmi self, jako aspirace stát se celkem a expandovat.“ V takovém prostředí dítě zpočátku nachází své self a zároveň získává možnost zmocňovat se světa. Dynamika thanatu slouží k tomu, aby zastavovala, držela od sebe a odstraňovala ty aspirace o reciprocitu, které neslouží dobře svému cíli (tj. vzájemnému sladění matky a dítěte). Thanatos v jejich pojetí usiluje o eliminaci marného psychického úsilí, tak aby ho člověk zaměřil užitečným směrem, ať už geneticky daným, nebo osvědčujícím se podle zkušenosti, ale též k posílení již existujících spojů. Stud tedy podle nich patří k afektům thanatu. Vzniká, když se osoba snaží trvat na reciprocitě. Stud motivuje k rozpouštění nebo oslabování nefungujících forem reciprocity a odstraňuje to, co subjektu nezíská důležitou druhou osobu a slouží k posilování spojů existujících. Kdykoli odhalujeme své pravé přání jsme ohroženi prožitkem studu. Ve studu jako by celé naše bytí bylo odhaleno jako falešné.

Ikonen a Rechadt píší, že jejich zkušenost je v souladu s tvrzením Fonagyho (1990), že původ studu často spočívá v potlačujícím nebo emočně prázdném postoji rodičů. Nejčastější příčinou je zneužívající a/nebo mentálně nudné rodičovství. V prvním případě je dítě nuceno popírat své představy o objektech z obranných důvodů, ve druhém mohou rodiče tak špatně vnímat afekty dítěte, že v něm vznikají reprezentace objektů, které postrádají schopnost pozorovat, zkoumat a chápat mentální stavy. Podobně jako oběti špatného zacházení a týrání zůstávají často uvězněni do studu
za svou „neschopnost“ vyvolat empatickou reakci.


Proč se stud tak často týká sexuality? Nepochybně je to dáno významností tohoto tematu pro lidský vývoj a jako každé zásadní tema self, ať orální, anální, narcistické, separačně-individuační, žádá reciprocitu - potvrzení od self-objektu. Tady jde však o více. Přirozená dětská zvídavost a asertivita naráží na několika rovinách na nové zdroje ne-reciprocity rodičů:
  • Tabu incestu a vykázání dítěte z ložnice rodičů a
  • Zcela zřejmé, reálné tělesné disproporce mezi rodiči a dítětem a celá kaskáda narcisticky zraňujících rozdílů (např. mezigenerační, mezi pohlavími a erogenními zónami - Chasseguet-Smirgel, J. 1984)
  • Stud rodičů, který dítě vnímá.


Oidipský stud

Grundberger upozorňuje, že někteří naši pacienti nám podstrkují tzv. historického Oidipa, protože „strach z kastrace“ může být použit k zakrytí mnohem větší bolesti z narcistických zranění z oidipského stadia. Je totiž únosnější představit si, že mi mocný - nebezpečný otec brání v dosažení mých přání, než připustit, že toho nejsem schopen.
Penti Ikonen (podle Mikoty, V. 2002) v článku «O nárazu oidipského komplexu» považuje za základní body tyto:
  • Adaptivní stud: Dítě začne cítit, že jeho přání jsou špatná nebo směšná, protože cítí, že nemá pychické ani fyzické vlastnosti potřebné k jejich realizaci. „Když ztráta pudového objektu učiní pud nesmyslným, samotný fakt, že cíl je nedosažitelný, mění touhu v impotentní snahu. Čím důležitější je pud, tím významější je impotence a z ní vyplývající narcistické zranění.“(Ikonen, P. 1986).
  • Tato ztráta ještě nemůže být odtruchlena, protože schopnost truchlení ještě není rozvinuta. (Já bych dodal, že nemůže být odtruchlena, protože truchlit můžeme jen po tom, po čem toužíme vědomě. Dítě však nemůže připustit (právě kvůli studu, že touží po něčem, na co nemá dispozice).

Reaktivaci této ztráty v analytické situaci tedy opět často brání stud. Stud může bránit i vzniku oidipského přenosu nebo se podílet na útvaru „oidipského vítěze“ (viz Mikota, V. 2002) tj. aby pacient neměl pocit studu, vytvořil v sobě představu toho, kdo je pro matku samozřejmě žádoucnější než otec, zároveň však nepřestává být ohrožen pocitem studu, protože cítí, že tato iluze může kdykoli padnout. Lze uvažovat o tom, že tento problém může velmi výrazně ohrožovat zvláště chlapce z rodin, kde chybí mužská - otcovská figura.

„Pocity méněcennosti“ u žen Freud (1925) přičítal kastračnímu komplexu. Po objevu penisu u chlapců propadne dívka „závisti penisu“. Tomuto narcistickému zranění se pak brání nejprve popřením, pak udržováním fantazie o skrytém penisu nebo nadějí, že ho získá v budoucnu. Důsledkem může být opovrhování ženami nebo trvání na „nepoškozenosti“ - „jsem jako muž“, což může vést k celé řadě forem soutěživého chování vůči mužům, takříkajíc jejich „zbraněmi“. Toto narcistické zranění však má také řadu vývojově pozitivních možností - přesunutí obsazení z klitorisu na vaginu, vývoj ženské identity místo touhy po penisu se objevuje touha po dítěti, objekt matky ustupuje do pozadí a zdůrazněna je přitažlivost otce. V průběhu vývoje psychoanalytické teorie byly tyto názory často revidovány (viz. Petržela, M., 2OO1). Zdá se, že to, co Freud popsal, je jen jedna z vývojových možností.

Analyzování oidipského studu u mužů i žen naráží v terapii na jednu stejnou překážku a tou je opakování oidipského odmítnutí (i tehdy chápal/a,že to není možné). Vzpomínám na pacientku, která si dlouze stěžovala na svého minulého, svobodného terapeuta, protože ji údajně sváděl tím, že na všem viděl něco sexuálního, ale na rande ji nepozval. Zdálo se jí, že čeká, až to udělá ona. Upozornil jsem ji, že si takto možná stěžuje i na mne. Odpověděla „Žádné takové myšlenky nemám, a k čemu by to taky bylo dobrý mít o vás nějaké fantazie, když jste ženatej? Jenom bych se ztrapňovala!“



Nejčastější obranné reakce proti studu:
  • Stud za stud
  • Nutkavé vystavování se trapným, zostuzujícím situacím. „Vidíš, dělám to, a přesto se nestydím!“ Nebo v silnější formě: „Za co vy se stydíte, to mě se líbí a vyhledávám to!“ Nebo v ještě vzpurnější, k perverzi vedoucí formě: „To já si mohu dovolit!“
  • Obrácení pasivního v aktivní - zostuzování a ponižování druhých nebo ovládání a kontrolování druhých. „Podívejte se jak jste trapní, slabí, nedokonalí!“
  • Omámení se alkoholem, farmaky, drogami.
  • Vyhýbání se situaci, v níž by se stud aktivoval. „Už to nebudu dělat!“
  • Ideologizace studu. „Nestydíme se za to, jací jsme (za jaké se považujeme nedokonalé), protože to vy/oni jste to z nás udělali (nevzdělanou námezdní sílu - komunisté), (ženy bez hodnoty - feministické hnutí), (muže, kteří nejsou muži a ženy, které nejsou ženami - homosexuální hnutí)! „My jsme na tuto příslušnost dokonce hrdí! Jsme víc než vy!“ (předvoj světové revoluce, ty jež se už nenechají zneužívat od mužů, třetí pohlaví, více muži, více ženy... „homosexual pride“. ).
  • Sebezničení v různých formách od symbolických, přes psychosomatické, až po sebevraždu.
  • Zničení svědka zostuzení. Zostuzený, ponížený člověk nenávidí nejen toho, kdo mu to způsobil a sebe samého, ale i svědky, kterými byl viděn (to mohou být vlastní oči jako u Oidipa, ale i jiné přihlížející osoby. S touto svou zlostí je pak nucen nějakým způsobem naložit - může ji nejen projevit agresí, ale i obrátit do „lásky“ a obětavosti.

Stud se může objevovat buď jako mírná, na situaci vázaná obava, nebo jako „propadnutí pocitu studu“, doprovázené většinou řadou psychosomatických příznaků (červenání, třes, nemožnost hovořit, bolesti břicha, průjem apod.), nebo jako celoživotní studem řízený scénář.


Příklady životních scénářů řízených studem:
  • Pravděpodobně nejslavnějším je cynický filozof Friedrich Nietzche. Jeho boj proti pocitu závislosti, slabosti, ponížení a studu na jedné straně a hledání moci, poslušnosti, Nadčlověka, velebení „silného zla“ a pohrdání „slabým dobrem“, stálý boj mezi podřízením a vzdorem, který je odehráván jako vysoce intelektuální, podnětné hledání pravdy, je velmi výstižně analyzován např. Alicí Millerovou (2001).
     
  • Oidipský vítěz - Stud za oidipskou prohru - Psychosomatický scénář
    Pan Šm., který byl velmi úspěšný, plný energie, nepotřeboval jíst, ani spát, když pracoval (více než 14 hod.), nebo miloval (nejméně 3x denně), sportuje, cítí se naprosto kompetentní... až do chvíle, kdy přichází psychosomatický příznak - opakované infarkty. Lékařská asistence a farmaka ho však brzy vrátily do hry. Neuvědomoval si, jak moc potřebuje, aby mu okolí tuto výkonnost dosvědčovalo. Při neúspěchu takového „zrcadlení“ se propadal do hluboké deprese, život pak neměl cenu, nebo zuřil na bezcitný svět, který nedoceňuje jeho schopnosti. Vždy se cítil být „oidipským vítězem“. Pohrdal svým obyčejným a neschopným otcem. On se cítil být vyvoleným pro svou matku, vždy dokazoval jak je schopný, dobrý student, hodný hoch, později výkonný milovník a pracovitý profesionál. Na počátku terapie si vůbec neuvědomoval, kolik energie ho to stálo. Zuřil však, když cítil, že ho matka „nechápe“ tzn.nedoceňuje. Terapeuta tlačil do role zrcadlícího objektu, který bude také potvrzovat jeho „schopnost“, sám pak ale cítil, že ho taková terapie neuspokojuje. Potřeba potvrzování „schopnosti“ se ukázala být obranou proti pocitu oidipské „neschopnosti“, který byl spojen s hlubokým pocitem ponížení a studu - oidipské „prohry“.
     
  • Stud za potřebnost
    Pan Š. přišel do terapie po tom, co zinscenoval rozchod se svou partnerkou, přesto vše prožíval jako by šlo o její iniciativu. V jeho životě bylo podobných situací více, např. ukončil VŠ těsně před státnicemi, když měl dostat státní byt, odmítl jej, když se terapie začala dařit, různými způsoby ji poškozoval, hrozil sebevraždou, prodal všechny své cenné věci, když hrozilo, že je vážně somaticky nemocný, nešel k lékaři, vzdal se lukrativního zaměstnání v zahraničí, ač byl velmi přitažlivý pro ženy, odmítal je, atd.
    V terapii se ukázalo, že pan Š. prožívá neúnosné ohrožení studem, kdykoli něco má, nebo by jen mohl mít. Zůstat samostatný a nezávislý (nemanipulovatelný) znamenalo nic a nikoho nepotřebovat. Cítit, že mu na něčem nebo na někom záleží vyvolávalo pocit, že je „jako znásilněná žena, které se to líbilo“, nebo jako „židé,kteří šli na popravu a nic neudělali pro svou záchranu“. Musel „nepotřebovat“, aby se vyhnul pocitu studu, že by něco mohl potřebovat od objektu, který by ho mohl potom zklamávat a on by se musel nechat zneužívat. Tak mohl vytvořit iluzivní pocit nezávislosti na hypochondrické, obětující se matce trpitelce, kterou chtěl a nemohl zachránit, a před autoritářským, chladným otcem, s nímž nebylo možné ani soutěžit, ani získat jeho ocenění.
     
  • Protiobsazení studu (grandiozita) O supervizi svého případu požádal kolega, který hned na začátku sdělil, že vlastně pomoc nepotřebuje, protože všechno jde „skvěle“. Nemá „žádné problémy“. Chce pouze „několik nápadů“. V terapii má přitažlivou pacientku, jejíž rodiče trpěli psychózou. V průběhu léčby se vdala. Terapie se daří „skvěle“, protože pacientka, která byla dříve stydlivá, dnes sama oslovuje muže, aby s ní šli na jednu noc. Má několik milenců, které „nemiluje, jen s nimi spí“. Občas některého přivede domů a je nešťastná, že to manžel, „který je inhibovaný“, nedokáže pochopit. Manžel je hodný, ale s ním ji to moc nebaví. V terapii má pacientka poslední dobou veliké množství, dle terapeuta, „velmi uvolněných“ nápadů, které on obdivuje a v „uvolnění“ jí fandí, ale když se pokouší některému interpretačně věnovat, vypadá to, jako by ho pacientka neposlouchala. Zahrne ho pokaždé dalšími originálními sexuálními fantaziemi. Jednou za čas se pacientka propadne do sebevražedné deprese. Terapeutovi „trochu vadí“, že mu pacientka již několik měsíců nezaplatila, ale považuje to za problém, který bude odstraněn „propracováním“. Překvapilo ho trochu, když začala krást a s jistými fantaziemi nakládala jako s reálnými činy. Terapeut považuje vše za problém odvahy k separaci a proto ji podporuje a oceňuje její rostoucí odvahu.
    Pacientka i terapeut se pokoušejí, ve společné koluzi, o popření studu, který nevědomě prožívají. Vypadá to, že pacientka, která se cítila příliš špatná pro své rodiče, přenesla tuto svou obavu na terapeuta. Ten místo aby jí pomohl s pocitem špatného self, podpořil popření tohoto pocitu (studu) a jeho převrácení do bezostyšnosti. Pacientka na to reaguje zesíleným dokazováním, že je už „dobrá dcera“, je už taková, jak si myslí, že ji on chce vidět, tj sexuálně promiskuitní - „uvolněnou“ a „vyrábí“ pro terapeuta - rodiče „originální nápady“. Její problém se „špatným self“ a vztahem k objektu zůstává.
     
  • Nemožnost dosáhnout ocenění selfobjektu
    Pan V. přicházel již delší dobu do sesí rozladěný a nemohl hovořit, protože vnímal svůj příchod i to, že by mluvil, jako ponížení. Tentokrát přišel zoufalý:
    „Nemohu mluvit, je to zase ponížení, zostuzení... Když se vám chci svěřit, chci se pak zabít...! Chtít pomoc zamená smrt, znamená to ponížení...! Nesmím chtít pomoc, abych necítil tu poníženost!“
    T:
    „Zdá se, že si myslíte, že kdo chce pomoc, je slaboch?“
    „Chlap nechce pomoc, táta také nechtěl. Raději zemřel, než by si došel pro pomoc! Táta by vám dal přes držku a odešel by...! Ale já vím, že bez terapie bych ještě nemohl žít!... To je trapný!...“
    T:
    „Možná proto musíte také raději volit rušení sesí, v extrému smrt, než pomoc?“
    „Nejsem chlap!„ „Ano,říkat si o pomoc, podporu je pro mě strašně ponižující... Raději bych vydržel nabodnutí na kůl!“
    (Otec zemřel na sepsi, protože nešel včas k lékaři na operaci slepého střeva.)
    T:
    „To mi připomíná, jak zemřel váš otec, možná vydržet být napíchnutý na kůl je způsob, jak se cítit víc mužem, být jako otec - mít podobnou a možná větší bolest v břiše?“
    „Je to asi tak, jedině, když budu víc trpět, tak budu lepší...?“ (Mimo jiné, pacient trpěl bolestmi břicha.)
    „Jako byste mi říkal, abych si říkal o pomoc, ale to je to, čeho se šíleně bojím... matka mě považovala za trapnýho malýho kluka... bojím se, že všechny ženský řeknou totéž, že pro ně nebudu chlap, že pak nenajdu žádnou ženskou. Když budu pak říkat, to co cítím, budu pro lidi divnej, pedant, nebo úchyl, nebo se mě budou bát a budu pro ně kriminálník! Hrozně se bojím, že i pro vás pak budu malej trapnej kluk!“
    Symbiotické a oidipsko narcistické fantazie se dostaly do konfliktu s rodičovskými introjekty. Ty jsou určeny patogenním přesvědčením, že muž NIC NEPOTŘEBUJE a NIKDY NECÍTÍ STRACH, STUD, BOLEST apod. Vznikly jako mnohonásobně podmíněné - z části reálně podložené (charakter smrti otce, matčin obdiv vůči „tvrdým“ mužům), z části jako zkreslení pozorujícího dítěte, vlivem specifického oidipského zpracování („Pro matku musím být dokonalejší, než dokonalý otec“!), zčásti kvůli potřebě malého chlapce mít bezpečný, dost pevný objekt v rodičích a zčásti i proto, že musel odvrátit svou kritičnost od objektu na sebe („Na rodiče se nemohu zlobit. To já nejsem dost dobrý pro rodiče - vím přece, že mám různé úzkosti, bojím se bolesti atd.“)
     

Podle mé zkušenosti se stud rozvíjí specifikováním původně neurčitého afektu, který vzniká jako důsledek neempatických rodičovských reakcí v trojdílném stupňování:
  • „Musím být špatný, jestliže jsem odmítaný.“ Za tímto přesvědčením jako by stálo jiné:
  • „Rodič ví, proč mě odmítá!“ Tento pocit si studem postižený člověk připomíná jako memento:
  • „Pamatuj a objev u sebe, jakým způsobem jsi špatný, abys měl šanci sebe opravit a zajistit si opět přijetí!“
Jakákoli „oprava“ však nemůže vést k trvalému ulehčení (jako je tomu u pocitů viny, pro níž existuje odčinění a odpuštění), protože je třeba stále hledat „špatné části“, aby se zajistila naděje na přijetí, které nemůže (a ani nesmí) přijít, protože odmítaný nevědomě hledá dávný rodičovský objekt se kterým by své afekty „opravil“. Jako by se pokoušel v přítomnosti opravit to, co se nepovedlo v minulosti. Domnívám se, že je to právě toto „memento“, které nutí postiženého studem ke stálému Sisyfovskému opakování traumatizujících situací. Na tento „reaktivní“ stud navazuje „stud za závislost“ (ale také s tím souvisící relativní bezmocnost a slabost). Dítě, které cítí svou totální závislost, se proti ní brání nejen závistí, jak ukazují Kleiniáni (Závist jako zoufalá snaha zahnat depresivní úzkost, která je následkem závislého objektního vztahu. Jako obrana proti akutní bolesti a pocitu ztráty, které by následovaly, kdyby si člověk uvědomil, že chce dobrý objekt, ale skutečně ho nemá a nikdy neměl!). Člověk znehodnocuje sám sebe, cítí-li, že je bytostně závislý (viz zlomek pđ. Z tohoto hlediska se zdá, že stud nemá jen „odklízecí“ a „zpevňovací“ funkci, jak to popisují Ikonen a Rechardt, ale má také za úkol podporovat separačně individuační procesy (Vzpomeňme na hrdé výroky dětí: „Už nenosím pleny!“ „Už chodím do školy!“ apod.). Stud jako by vytvářel pojistku (i když velmi nejistou a nebezpečnou) proti regresi, zatímco protiobsazená poloha - hrdost, pýcha - je velikou gratifikací, kterou úspěšně se vyvíjející dítě může poskytnout samo sobě. Stud je, jak se mi zdá, projevem zoufalého boje za udržení dobrého objektu. Zatímco hrdost, nebo pýcha jsou vyjádřením nadějného očekávání, že se to podaří.
Analytik při každé takové terapii vtahuje pacienta do obrovského ohrožení, že znovu nastane situace traumatického zostuzení a hanby, když pacient projeví své studem inhibované touhy a opět by selhala analytikova (rodičovská) empatie pro potřebu reciprocity (viz. případ pana V.). Pacient své prožitky komunikuje cestou projektivní identifikace a dlouho testuje bezpečnost terapeutického postředí. V terapii pomáhá,
když si analytik může všímat svých vlastních pocitů studu a případných sebeochranných opatření a pomůže pacientovi uvědomit si a pojmenovat afekt studu a sebeochrany postavené proti afektu a jejich destruktivní působení na jeho život.



LITERATURA
/1/   Caparrotta, L. : /2003/ Oedipal shame, Rejection, and Adolescent Development. The Am.J.of Psychoan. 63(4): 345-355.
/2/   Freud, S. : /1925/ Některé psychologické důsledky anatomického rozdílu mezi pohlavími. Citováno podle Petržela, M.: Elektřin komplex. Opočno 2001.
/3/   Gedo, J. E. - Goldberg, A. : /1973/ Models of the Mind a psychoanalytic theory. Univ. of Chicago Press.
/4/   Ikonen,P. : /1986/ On the impact of the Oedipus Complex. Scand. Psychoan. Rev.
/5/   Ikonen, P. - Rechardt, E. : /1993/ The origin of the shame and its vicisitudes. Scand. Psychoan. Rev. 16: 100-124
/6/   Kohut, H. : /N.Y.1977/ Obnova self. Psychoanalytické nakl. 1991
/7/   Lewis, H. B. : /1971/ Shame and Guilt in Neurosis. N.Y. Int.Univ.Press.
/8/   Mentzos, S. : /2000/ Rozumíme sami sobě? NLN
/9/   Mikota, V. : /2002/ Narcistická zranitelnost v oidipské situaci. Revue.Psychoanalytická psychoterapie IV.č.1. 2002
/10/   Millerová, A. : /2001/ Opomíjený klíč. NLN. Podle orig. Der gemiedene Schlussel. Suhrkamp Verlag am Main v r.1988
/11/   Sandler, J. : /1999/ Papers of Joseph Sandler. IJPA
/12/   Sandler, J. : /1976/: Countertransference and Role-responsivenes.Papers of Joseph Sandler 2. IJPA
/13/   Shapiro, E. : /1999/ Trauma, Shame, and Group Psychotherapy: A Self Psychology Perspective. Group 23(2): 51-65. June 1999
/14/   Strnad, V. : /2002/ O „vyděračské“ povaze lásky. Revue.Psychoan.psychoterapie IV. č.1. 2002
/15/   Wurmser, L. : /1992/ Příčina a účinnost v dynamické psychiatrii. Předneseno pro ČPS
/16/   Wurmser, L. : /1993/ Agrese, trauma a vnitřní konflikt. Předneseno pro ČPS.

© Slavoj Titl, 2006