Marie Hošková

Mlčení v psychoanalýze

(Referát zazněl na pravidlené schůzi České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP dne 29.5.2007 v Lékařském domě v Praze)



Mlčení jako psychoanalytický fenomén. Přehled nejdůležitějších názorů na funkci mlčení v psychoanalýze (narcistická funkce ticha jako ochrany jaderného self, kontejnující a integrující funkce ticha, mlčení jako přenosově - protipřenosový odpor, komunikační funkce ticha, mlčení jako problém psychoanalytické techniky). Diskuse nad jednou sessí, v níž bylo mlčení dominující.


Úvod

Když nasloucháme pacientům v psychoanalýze, jsme často konfrontováni s delšími či kratšími fázemi mlčení. Freudovo doporučení /Freud, 1912/
„Říkejte tedy všechno, co vám projde hlavou,” a přirovnání analyzanda k cestujícímu, který má popisovat měnící se krajinu, nutně naráží na paradox - analyzand z kontextu „intrapsychické krajiny” vybírá to, co lze verbalizovat a co lze nabídnout v prostoru analytické hodiny analytikovi. Požadavek na analytikovu „volně plynoucí pozornost” zahrnuje nárok na kvalitu analytikovy naslouchací funkce - jde o schopnost naslouchat v kontextu /contextually listening -Schlesinger,1994/- schopnost volně měnit naslouchající pozici, slyšet i hlas vlastního protipřenosu, a také naslouchat analyzandovu mlčení, které může reprezentovat neverbalizované sdělení. Při naslouchání mlčení analyzanda čelíme jak svým protipřenosovým pocitům, tak technickým otázkám, jak mlčení interpretovat, jak mu v té které situaci porozumět. Přemítáme, zda naše mlčení je spíše empatické souznění s domnělým prožíváním analyzanda, respekt k afektům, které skrývá, nebo je to prostor pro snění - volně plynoucí pozornost }Freud/ nebo reverie /Bion/, kdy pacient nebo analytik jsou ve stavu jakési relaxace, která umožňuje vytvoření prostoru pro vynoření nevědomých fantazií. Je to naše protipřenosová obrana, inhibice, ztráta analytické funkce, či naše bezradnost, když nevíme co říci, když se rozhodujeme, jak do mlčení pacienta vstoupit a zda jej interpretovat, komentovat, nebo prostě nechat být? Na tyto otázky jsem často hledala odpovědi během sessí s pacienty, ale i v psychoanalytické literatuře. Výsledkem je tento příspěvek, který obsahuje jak přehled názorů na fenomen mlčení, tak praktickou ukázku, jak s mlčením zacházím během konkrétní analytické hodiny.


V psychoanalýze (nazývané již Annou O. jako „talking cure”) je pozornost věnována spíše slovům, než prostoru mezi nimi. Tento prostor je různý - jde o pauzy mezi jednotlivými slovy, větami, mezi jednotlivými sessemi, ale jde také o dlouhodobé fáze analýzy, ve kterých mlčení pacienta převládá nad verbálním projevem. Použijeme-li metaforu z hudební terminologie, zaujalo mne vyjádření, že pomlka je také hudba. Tzv. generální pauza má v hudební kompozici významnou funkci, když uvádí přechod do jiné tóniny, jiného motivu nebo rytmu. Tok následujících tónů povstává z tohoto ticha a uvádí posluchače do jiného ladění. Verbalizace je možná analogicky snahou strukturovat vnitřní chaos nebo naplnit vnitřní prázdnotu. Biblické „Na počátku bylo Slovo…,” vyjadřuje počátek východiska z preverbálního chaosu, počátek kreativity, procesu tvorby. Je to i počátek vztažnosti, protože slovo slouží zároveň jako most k druhému (k objektu). Hledáme optimální naladění, souzvuk, porozumění. Použijeme-li hudební metaforu, hudbu vnímáme celistvě, aniž bychom si uvědomovali jednotlivé hlasy. Přesto jeden hlas je nositelem hlavní melodie, tzv. cantus firmus (vedoucí hlas), a další hlasy jsou vedeny nota proti notě - protipohybem. Pacient, který v analytické situaci čelí vnitřnímu konfliktu několika hlasů, hledá formulaci, která nachází v analytikovi příjemce. Proniká do tiché oblasti analytikova ucha /Knapp, 1953/ a teprve poté, co analytik formuluje své porozumění sdělenému, dochází k ujištění, že sdělení bylo přijato a uchopeno. Jde tedy o proces postupného vytváření sdíleného prostoru pro přenosové odehrání. Jak píše Schlesinger /1994/, „nezáleží, co říkáte teď, ale co řeknete potom.” Často si jako psychoanalytik připadám jako kontrapunktista (viz kontrapunkt - nauka o vedení hlasů), který se na jednotlivé hlasy zaměřuje a zkoumá, jak jsou vedeny a jak ladí či neladí s ostatními hlasy.


Fáze mlčení během psychoanalýzy vzbuzovaly otázky, zda na tento fenomen pohlížet jako na symptom odporu proti základnímu pravidlu, či zda se jedná o aktívní a smysluplný jev, který může být teoreticky i technicky integrován do psychoanalytického procesu. Je zajímavé, že čeština narozdíl od angličtiny rozlišuje ticho a mlčení. Dle mého názoru je rozdíl významu těchto pojmů právě ve vztahu k objektu. Mlčení vyjadřuje objektní vztažnost, je to absence slov, zatímco ticho je absence zvuků obecně. „Ticho je ten třetí v rozhovoru…”/Piccard 1953, in Wilmer, HA 1995/ V tomto příspěvku používám oba tyto pojmy ticho a mlčení jako ekvivalentní. Je totiž těžké rozlišit, zda v tichu utichá i intrapsychická, mentální aktivita, či zda tato mentální aktivita jen není verbalizovaná. Diferenciace různých funkcí mlčení koresponduje s variabilitou vnímání ticha v různých kulturách. Jak popisuje E. Ronningstam, IJPA 2006, v některých kulturách (např Finsko) je ticho idealizováno, je jedním ze základních lidských práv (právo nevypovídat) - umění mlčet mohlo být v totalitních režimech otázkou přežití nebo naopak důvodem k perzekucím /Krupa,2004/. V jiných kulturách (Japonsko), má verbalizace přednost před neverbální komunikací a pro vyjádření významu slova je užita specifická výslovnost. Crafoord /in Ronningstam, 1994/ rozlišuje dokonce 7 druhů ticha - ticho zkoumavé, šedé, vášnivé, tíživé, kreativní, hrozivé, černé. Jejich kulturní význam by široce překročil téma, na které se chci soustředit v tomto příspěvku.


Vývoj názorů na mlčení v psychoanalýze

Psychoanalýza se zpočátku zabývala pouze mlčením pacienta. Freud ve svých Statích o technice /1912,1914/ nahlíží na mlčení jako na
odpor vůči přenosovým myšlenkám na analytika a jako na odpor vůči vzpomínání. Říká dokonce, že „…mlčením člověk může komunikovat stejně, ne-li více, než slovy.” Jinde /1914/ píše: „…přenos sám je jen kusem opakování a že opakování je přenosem zapomenuté minulosti nejenom na lékaře, nýbrž na všechny ostatní oblasti přítomné situace.” Je zde vlastně řečeno, že to, co není verbalizováno, je odehráno v přenosu jiným způsobem. Mlčení jako manifestace odporu byla dále rozpracovávána Ferenczim, který v článku Silence is Golden/1916/ definuje mlčení jako obranu vůči análně erotickým přáním. Slova jsou jako faeces = zlato. V této symbolice má mlčení análně-retenční kvalitu a slouží k vyjádření pudových potřeb. Později tato teze byla rozšířena o názor, že ticho je obranou proti orálně - erotickým přáním /Abraham 1916/, kdy ticho symbolicky znamená anorexii, emocionální vyhladovění pacienta i analytika. Mlčení jako obrana proti oidipským impulsům /Fenichel 1928/ může symbolizovat falické ticho, kdy slova jsou prožívána jako extenze těla s kapacitou penetrovat do uší a myslí posluchače. Řeč je erotizována a používána k seduktivním účelům. Ticho je nevědomě asociováno s falickou impotencí a je spojeno s obranou vůči úzkostem souvisejícím s touto fází vývoje. Být ticho, znamená chránit rodiče či analytika před nebezpečím sexuality, agrese a pomsty, které jsou charakteristické pro oidipskou konfiguraci.


V této rané fázi psychoanalytických názorů na ticho se technicky mělo za to, že mlčení pacienta se má nechat být tak dlouho, dokud nedojde k jeho exhausci a že analytik má zachovat zdrženlivost a reagovat také mlčením.


Ego analytici nakládali s
mlčením jako s obranným mechanismem. Anna Freud /1936/ pokládala mlčení za obranný mechanismus, který je výsledkem potlačení. Ego analytici také podle toho technicky přistupovali k pacientovu mlčení. Tak např. Bergler /1938/ doporučuje, aby analytik neoplácel ticho pacienta svým tichem, ale povzbuzoval ho, pokud se jedná o masochistického pacienta. Pokud se však jedná o pacienta s anální fixací libida, může ticho oplatit. U orálně fixovaného pacienta má dojít k sycení slovy. Fliess /1949/ pokládá ticho jako ekvivalent sfinkteru a rozlišuje ticho jako uretrálně-erotické, análně erotické a orálně-erotické.


Průlomem v porozumění fenoménu ticha v psychoanalýze byla
panelová diskuse o „Mlčícím pacientovi” v roce 1961, které se zúčastnili např. Loewenstein, Zelig, Arlow, Greenson. Ticho bylo považováno za ego-psychologickou dimenzi osobnosti, která má různé funkce. Může jít o neutralizaci konfliktu, o identifikaci s tichým či neživým objektem, o nevědomý enactment události z pacientova života, o defenzívní reakci vůči analytikově interpretaci. (Arlow, Zelig, Greenson 1961 dokládají, že prolongované mlčení následující po interpretaci znamená, že interpretace nebyla vhodná buď co do načasování nebo obsahově). Ticho jako nevědomá restituce objektní ztráty, kdy pacient bojuje o zachování vnitřní rovnováhy se silnými afekty, nebo ticho jako kompromisní útvar mezi odehráním a vzpomínáním - nacházíme v práci Zeliga /1960/. Další důležité práce Weinbergera /1964/ a Nachta/1964/ se týkaly narcistické a integrující funkce mlčení. Weinberger zdůrazňuje funkci ticha jako obrany před ztrátou sebeúcty. Nasedá na vývojové trauma objevující se mezi 18 měsíci a třetím rokem jako ztrátu významného postavení dítěte ve vztahu k matce. Ticho vyjadřuje ztrátu významné pozice ve vztahu objektu, nikoli ztrátu objektu jako takového. Soustředí se na triádu symptomů mlčení, masochismu a deprese, které pasívní formou chrání toto narcistické zranění a slouží k nevědomé restituci ztraceného vztahu k matce, zároveň však i k jejímu potrestání ve fantazii a k omnipotentní kontrole nad ní. Tato restituce infantilní narcistické ztráty a devalvace se projevuje fixací na anální úroveň organizace a přetrvává až do dospělosti. Je to defenzívní adaptace na úzkost nové zkušenosti, ve které ztráta znovu vstupuje do fantazie a je agována podobně jako traumatická událost. Nacht /1964/ vidí v tichu naopak touhu po jednotě a splynutí s primárním objektem. Zdůrazňuje, že niterný postoj analytika ovlivňuje pacienta více než interpretace, které formuluje. V analytikově mlčení může pacient vnímat jeho pozornou přítomnost, která komunikuje s jeho nevědomím /Nacht 1964, Valenstein, 1964/. Práce, které se zabývaly afektem studu jako příčiny mlčení přinesla Coltartová /1991/ a Morrison /1989/. Coltartová /1991/ se zamýšlela nad mlčícími pacienty vůbec. Jsou to pacienti, kteří během celé analýzy mluví pouze z 10% a řadu sesí nehovoří vůbec. Takový pacient, prožívající zahanbující pocity, se potřebuje chránit tím, že je stáhne z interpersonálního vztahu a prožívá je v izolaci. Pocit zahanbení „nemá slov”, kterými by mohl být vyjádřen. Je to reakce na selhání reciprocity /in Titl 2005/, stud za odhalené přání, stud oslepeného Oidipa, který nechce vidět důsledky svých přání. Zajímavým příspěvkem je práce Modella /1980/, který považuje mlčení za omnipotentní kontrolu nad afekty, jakési stadium kukly (cocoon-like state), která jako grandiózní iluze soběstačnosti, motivovaná strachem z blízkosti, má sloužit k regulaci sebeúcty.


Další skupina názorů se formuje kolem
ticha jako funkce přenosové a protipřenosové manifestace. V tichu pacient zve analytika k sdílení svých fantazií a afektů /Arlow 1961/. Může však jít i o deprivaci analytika (zatímco slova analytika gratifikují) - Racker 1957. Mlčení analytika jako protipřenosový jev zkoumali Arlow/1961/ a Zelig /1961/ a zdůraňují, že může jít o protipřenosové zneužití pacienta nebo slouží rezistenci analytika, který raději mlčí, než by prolomil ticho. Ticho může být znamením separace, nebo funkcí truchlení nad ztrátou objektu. Ticho v přenosu může být "těhotné" přípravou na tvořivou aktivitu, kde slova jsou symbolickými "dětmi", které byly zplozeny a měly by být dále "krmeny" interpretacemi. Ticho má tedy kontejnující funkci, je potenciálním prostorem, bílou barvou zahrnující celé barevné spektrum. Analytický gauč v tomto smyslu může být jak kolébkou, která stimuluje a rozvíjí kreativitu řeči - volných asociací, nebo rakví, kde slova jsou symbolicky umrtvena.

Novější názory se zabývají
komunikatívní funkcí ticha. Mlčení je metaforou komunikace. Mlčení může znamenat preverbální formu komunikace, připomínající primitivní fúzi raného vztahu matka - dítě /Cremerius, 1969/. U prsu během kojení se dialog matky a dítěte odehrává v tichu (v němčině je ticho stille, kojit je stillen). Dříve, pro plod v děloze, bylo v universu mnoha zvuků, bez možnosti dát jim slovní symbolický význam. Mlčení může reprezentovat regresi k bezpečnějšímu stadiu - v děloze, kolébce či ve spánku /Sabbadini 1992/, ale také propad do análního chaotického univerza. Winnicott /1958/ odlišuje mlčení a ne-komunikování. Být sám v přítomnosti druhého je odlišné od aktívní ne-komunikace, která je více defenzívní a je doprovázena úzkostí. Winnicot odhalil autentické nekomunikativní jádro ve vývoji self, které zůstává izolováno v mlčení. Nevědomý, symbolický a afektivní význam neverbálních interakcí je zdůrazněn v požadavcích na naslouchací funkci analytika, který věnuje pozornost i tomu, co pacient neříká /Rizzuto 1995/. Tato naslouchací funkce analytika by měla rozlišit mlčení jako obranný či odporový jev, či zda jde o ochrannou funkci ega. V tichu analytik naslouchá svým asociacím a nutně nemusí být protipřenosové, jak zdůrazňuje Jacobs/1998/. Mlčení pacienta má však vždy protipřenosovou odezvu v analytikově mlčení. Je analytikovo mlčení osvobozující či perzekuční? Respektuje mlčící analytik čas a prostor pacienta nebo demonstruje chladnou distanci? V situaci ticha často cítíme nutkání naplnit vakuum, něco říci. Těmito otázkami se zabývá Brockbank /1970/, který upozorňuje na to, že mlčení analytika a jeho používání v analytické situaci, není jen technickým parametrem, ale manifestací analytikových intrapsychických i obranných procesů, které determinují pacientovy nevědomé fantazie. Ticho analytika může mít mnoho významů a může to být také forma neverbalizované interpretace. Ticho vzbuzuje úzkost, čím déle trvá. Proto je třeba, dle mého názoru,oscilovat mezi fázemi spolumlčení a identifikace s pacientovým mlčením a identifikací s analytickou interpretující funkcí, reflektovat vlastní protipřenosové pocity a fantazie.


Kazuistický zlomek

„To kafe tady krásně voní….”, prohodí pacientka jakoby mimochodem cestou ke gauči na začátku hodiny. Mlčení, které následuje a které je pro tuto pacientku neobvyklé, vytváří prostor pro přenosové a protipřenosové myšlenky a fantazie. V dalším rozhovoru, ve kterém chvíle mlčení převládají nad verbalizací, pacietka rozvíjí vzpomínky a asociace týkající se jejího ambivalentního vztahu k matce, po které toužila, ale zároveň k ní cítila hostilitu a pohrdání. Věta o kávě navozuje atmosféru celé hodiny a připomíná tuto rozporuplnou touhu sdílet intimní prostor analytičky (je zvědavá na činnost analytičky před příchodem pacientky, před začátkem hodiny). Cítí se být analytičkou do tohoto prostoru pozvaná, ale obává se přílišné blízkosti a intimity.


Mlčení má tedy zpočátku ochrannou funkci (chrání analyzandku před rozvíjením přenosových myšlenek vůči analytičce), ale také kontejnující funkci (vytváří prostor pro integraci vzpomínek a pocitů analyzandky, ale také prostor pro protipřenosové myšlenky analytičky, které po vzájemném sdělení posouvají dál asociační práci). V hodině se přenosově odehrává část pacientčina ambivalentního vztahu k matce, dochází k střídání paranoidně-schizoidní a depresivní pozice, praktikování přibližování a vzdalování se od objektu, k vyjádření touhy po blízkosti, ale i hostilních pocitů devalvace a závisti.



LITERATURA
Arlow, J.A. /1961/: Silence and the Theory of Technique, J.Am.Psychoanal.Assn.,6
Bion, W. /1962/: Learning from experience,London, Heinemann
Bion, W. /1967/: Notes on Memory and Desire, The Psychoanalytic Forum 2
Blass, H. /2006/: The Oedipal Father as a Mentalizing Third Object, přednáška na konferenci "Actual Parents - Inner Parents", Berlin 2006
Brockbank, R./1970/: On the Analyst´s Silence in Psychoanalysis:A Synthesis of Intrapsychic Content and Interpersonal Manifestations, Int.J. Psychoanal, 51, 457-464
Calogeras, R.C./1967/: Silence as a Technical Parameter in Psycho-Analysis, Int.J.Psychoanal.,48, 536-558
Coltart, N. /1991/: The Silent Patient, Psychoanal.Dial 1, 439-463
Cremerius, J.:/1969/:Schweigen als Probleme der psychoanalytischen Technik. Jahrbuch der Psychoanalyse, 6, 69-103
Fliess, R./1949/: Silence and Verbalisation. A Supplement to the Theory of the Analytic Rule. Int.J.Psychoanal., 30, 21-30
Freud, A.: Já a obranné mechanismy, Portál, Praha 2005
Freud, S.: Přednášky k úvodu do psychoanalýzy, Avicenum, Praha 1969
Freud, S./1912/ K úvodní fázi léčby, 8.kniha Sebraných spisů, Psychoanalytické nakladatelství, Praha
Freud, S. /1914/: Vybavování vzpomínek, opakování a propracování, 10.kniha Sebraných spisů, Psychoanalytické nakladatelství, Praha 2002
Green, A. /1977/: Conceptions of Affect, Int.J.Psychoanal. 58, 129-156
Greenson, R.R. /1964: On the Silence and Sounds of the Analytic Hour, J.Am.Psychoanal.Ass. 9
Knapp, H.P. /1953/: The Ear, Listening and Hearing, J.Am.Psych.Ass., 1, 672-689
Krupa, M. /2006/: Mělké sibiřské hroby, Jota,s.r.o, Brno
Modell, A.H. /1980/: Affects and their Non- Communication, Int.J.Psychoanal 61,259-267
Morrison A.P. /1984/: Working with Shame in psychoanalytic treatment, J.Am.Psychoanal.Ass, 32, 479-505
Nacht,S. /1964/: Silence as an integrative factor, Int.J.Psychoanal 45
Piccard,M. /1953/ The World of Silence, Regeney Gateway, Washington DC
Racker,H. /1957/: On the meaning and uses of countertransference, Psychoanal.Q.26
Ronningstam, E. /2006/: Silence, Int.J.Psychoanal, 87, 1277-97
Sabbadini, A. /1992/: Listening to Silence, The Scandinavian Psychoanalytic Review,15
Schlesinger H.J. /1994/:How the Analyst Listens: The Pre-Stages of Interpretation, Int.J.Psychoanal,75, 31-37
Rizzuto,A. /1995/: Sound and Sense. Words in Psychoanalysis and the Paradox of the Suffering Person. Canadian J.Psychoanal.3,1-15
Titl, S. /2006/ : Stud a jeho projevy v psychoanalýze, předneseno ČPS v červnu 2006
Valenstein, A.F. /1964/: Comment on Dr Nacht´s and Dr Weinberger´s Papers, Int.J.Psychoanal 45, 310-311
Weinberger, J.L. /1964/: A triad of Silence: Silence, masochism and depression. Int.J.Psychoanal,45,304-9
Wilmer, H.A. /1995/ Silence: Something we Rarely Hear, Which does not Exist, J.Am.Academy of Psychoanal.23, 723-730
Winnicott, D.W. /1958/: The capacity to be alone, Int.J.Psychoanal.39,416-20
Zelig, M. /1961/: The Psychology of Silence: its role in transference, countertransference and the psychoanalytic process , J.Am.Psychoanal.Assoc. 9

© Hošková Marie, 2007