Petr Junek

Psychoanalýza na české scéně

(Referát přednesený v rámci klinicko-psychologického dne ČLSJEP 13.05.2002 v Lékařském domě v Praze, téma dne: ČESKÁ PSYCHOANALÝZA V MĚNÍCÍM SE SVĚTĚ)



Do provincie pronikají nové myšlenky pomalu. Ještě je tam obvykle navíc přinášejí světoobčané, tedy lidé přesahující místní problémy, často jazyk a tedy tradici, velmi často přesahující momentální místní zaměření pozornosti. Když se psychoanalýza dostávala do Čech, byla rakouskou (německou, mocnářskou, židovskou, pokaždé však obtížně přijatelnou či alespoň podezřelou) doktrínou, navíc přinášenou (také a zejména) ruskými emigranty a tedy oslovující kosmopolitní subkulturu. Nedivíme se poněkud křečovitým snahám tehdejších sympatizandů psychoanalýzy o obhajobu analytických pozic, stejně jako výtkám ze strany hrstky objektivních kritiků (zde odkazuji na text dr.Kocourka v Psychoterapeutických sešitech z r.1987 a na text dr.Šebka na webu ČPS). Nedivíme se také tomu, že zbytkovým prostorem pro bezpečné uvádění psychoanalýzy bylo umění, surrealismus. Zdá se, že se jedná o pozice nenáhodné a předurčující některé rysy dalšího vývoje psychoanalýzy u nás. Mám na mysli na jedné straně přijímání řekněme aplikovaných principů psychoanalýzy (např. Analogon, Švankmajerovi «Spiklenci slasti») a na druhé straně jen málokdy seriózní, konstruktivní příspěvky k diskursu o psychoanalýze v její klinické podobě.

Proč asi tomu tak je: analytický přístup, analytický diskurs, analytická technika jsou založeny na specifickém pojetí empatie, neutrality, freudiánské rovnoměrně rozložené pozornosti (nebo kohutovském empaticko-introspektivním pozorování), tedy na pozorném naslouchání vnitřní realitě pacienta a analytika, vnější realitu z toho nevyjímaje. Tedy řečeno velmi stručně. Jistě, to je nějakých situačních proměnných, které musíme mít na paměti, porovnávat je a na jejichž základě v duchu připravujeme naše slovní komentáře (informace, intervence, konfrontace, klarifikace, interpretace). Od jejich vyslovení očekáváme změny v pacientově nevědomí, resp. změny ve vnitřních objektech jako strukturách mimo-zkušenostní oblasti (Sandler, 1969, 1999). To vyžaduje i odpovídající způsob myšlení a formulování, tedy využívání jazyka. Pokládáme za potvrzené, že čeština uspěla jako jazyk popisu, ale nikoliv jako analýzy a konstrukce: namnoze je čeština volně prolnuta s krásným písemnictvím. Říká se, že česky se naposledy logicky myslelo v latině a v němčině: obojí máme za sebou. Nanicovatá rehabilitace baroka proběhla, vzory našich národních buditelů (Havlíčkovi jím byly Aubsburger Allgemeine, Mikoláši Alšovi Ludwig Richter) nikoho nezajímají. Zdá se tedy, že s sebou vlečeme nejen nacionalistické resentimenty, ale i zmíněnou jazykovou zátěž, která jak už to bývá je zároveň naší chloubou. Jenomže nám dovoluje sarkasticky rozumovat, ne zvažovat. Zdravý selský rozum opravdu neznamená, že máme náš sens commune. Domnívám se, že proto se u nás psychoanalýze relativně nevedlo. Její požadavky kolidovaly s provinčním, sousedským, nekonfliktním a tedy krátkodechým, nevývojovým, neprocesuálním pojetím common sensu. Že to implikuje hrozbu nezaostřené, povrchní domluvy o ledabylé, nesystematické práci, je potom nasnadě (více o tématu viz Vašíček, 1996).

Nyní se pokusím vypořádat se s národoveckým dobovým stereotypem a krátce se podívám na českou psychoterapeutickou scénu, neboť je tím pro českou psychoanalysu nejbližším popsatelným měnícím se světem. Doufám, že obě strany o této potřebné vzájemnosti již dobře vědí.

V české psychoterapii mohlo uzavírání se do malých skupin (v případě psychoanalýzy šlo o dílem nevolenou izolaci) znamenat jistý druh dnes převážně nahlížené pozitivní deviace, příslušnost jinam než k nepřijatelné politické a občanské realitě. Tam bylo možné se setkat, tam účastníci nacházeli prostor pro volnější debaty. Jistěže také pro pseudospojenectví a povrchní kašírované vztahy. Přežití zajišťovala různě formulovaná dohoda s vnějším více či méně represivně vystupujícím světem. Ovšem, to vše uvedené dohromady jako věc pro psychoterapeuty přenosově a protipřenosově ošemetná. Za přežití se vždycky platí, společenský marasmus s fluktuujícími pocity viny žijeme a vidíme kolem sebe, tedy zbytečné řeči (ale nezbytná normalizace s Pelíšky a estrádami, že). Česká klinickopsychologická, resp. psychoterapeutická obec není výjimkou. Mám na mysli apatickou členskou základnu, neochotu vystoupit z ekonomické, etické i postgraduální, sebevzdělávací ilegality, resp. pohotovost pro budování záškodnické opozice (viz Česká asociace psychoterapeutů). Surové Nadjá, vyhladovělé nekultivované Ono a fluktuující poněkud zištné jáské funkce, řekli bychom. Známé věci, kdo nezná, doufejme, že jej jejich poznání ještě čeká. Myslím, že už lépe rozumíme našim pokusům o úlevy v našich snahách stát se součástí mezinárodních psychoterapeutických uskupení. Chceme být začleněni do mezinárodních struktur a nechceme pro to moc dělat. Křehká hranice mezi naším (“českým”) “my víme své, oni si nezažili co my” a jejich (“cizím”) “co to po nás zase chtějí, oni chodili každé čtyři roky k volbám, selským rozumem přežili a teď dělají jakoby nic”: obojí pravda (viz Deml, 1991, ss.68-9; Hanč, 1991, s.198). Odvoláváme se na naše byvší výcviky s poukazem na českou eklektickou skupinově terapeutickou školu a chceme jejich začlenění do struktur s jinou historií, s existujícím teoretickým zázemím. Když máme za sebou trénink v terapii individuální, cítíme se povoláni praktikovat dobře i skupinovou, a naopak. V ekonomické, etické sféře běžíme za vozem. Ve hře často bývá tichá dohoda: mezi námi samými, s pacientem, s úřadem, (mám na mysli černé platby psychoterapie na straně jedné a proměnlivé, komplikované proplácení nasmlouvaných výkonů zdravotními pojišťovnami na straně druhé, zkrátka nepřehledná situace ve financování zdravotnictví s prostorem pro černý trh). Korupce pacienty jako jedna z mnoha ovšem také není mimo hru a je tématem o kterém se nemluví, stejně jako o nebezpečné bohorovnosti psychoterapeutů, když se domnívají, že tichou (finanční) dohodu s pacientem mají protipřenosově plně pod kontrolou. Společný cílený zájem nejen o akreditaci vzdělávání v psychoterapii, ale také o odpovídající a přehledné financování psychoterapie nezdá se být zájmovým prostorem pro psychoterapeutické masy, a jak to bývá, skupina odolných v Asociaci klinických psychologů, resp. v České psychoterapeutické společnosti bude dle české tradice uznána buď až v emigraci nebo posmrtně. Domníváme se navíc a samozřejmě, že ta naše (přátelská, soudržná, progresivní, kreativní) pracovní skupina je ta nejlepší (rogeriánská, psychoanalytická, gestaltistická, atd.), už jenom proto, že ty ostatní zastaralé zabedněné směry nám zatraceně ukrádají na penězích. To, o čem si myslíme že je porozumění trhu (existuje-li trh vůbec a nejedná-li se o racionalizaci agresivních afektů? pudových sil?) funguje potom jako další spolehlivá brzda - řečeno s Umbertem Ecem - heuristického, generativního diskursu. Tedy - také - diskursu umožňujícího změnu, podržíme-li se dnešního tématu.

Podskupinou české psychoterapeutické scény je česká psychoanalýza. V čem jsou její zvláštnosti? Období živé analýzy nebylo v Čechách nikdy dostatečně dlouhé a dovolme si i jistou interpretační spekulaci, totiž že díky českému pragmatismu přece jenom nakonec přežila, ale také díky němu se tady nastálo nezabydlila. Spolkový život ghetta vyhraněných a vzájemnou spoluprací ne vždy fascinovaných osobností, k tomu psychoanalýza jako pro režim oficiálně nepřijatelná doktrína - a je tu spousta let izolace směru, který někde docela blízko nějak žil, k němuž se řada z nás snad vztahovala, jemuž řada z nás trochu nedůvěřovala, o němž jsme se ale ani ze škol, ani z postgraduálů mnoho nedozvěděli.

Domnívám se, že po převratu se psychoanalýza v Čechách dostala do poměrně nevýhodné pozice tajného spolku, jehož členové-zasvěcenci vědí víc než ostatní, ale neprozradí a ještě se vytahují; a proto dobře jim tak! Myslím si, že oboustranná komunikace vázla: čeští analytici si museli zvyknout na život na světle, v běžném konkurenčním otevřeném světě bez nepřítele a vlastně přednostně (na úkor prací na domácí psychoterapeutické půdě) se začleňovat do zahraničních struktur (takto jsme si to volbou International Psychoanalytical Association vybrali), ostatek psychoterapeutické obce pak stál před úkolem pokusit se začlenit do sebe psychoanalýzu jako rovnocenný, nepodezíraný, nevyčítaný směr. Není vyloučeno, že při absenci společného nepřítele to po určitou dobu vypadalo na hledání nějakého nového, ale doufám, že toto období je už za námi. Myslím si, že česká psychoanalýza 12 let po převratu začala směrem domů dohánět zjevné handicapy a je asi jasné, že k tomu dochází také díky postupnému uspořádáváním našich vnitřních vztahů v České psychoanalytické společnosti.). Hrozivý dluh splácíme taky tímto klinicko-psychologickým dnem.

Tolik snad s jistou úlevou můj pokus o komentář měnícího se světa také české psychoterapie. Zkusím se nyní blíže podívat na situaci řekněme konce 90 let, a budu se zaměřovat už jen na českou psychoanalytickou skutečnost. Začnu nenáhodným paradoxem: ještě v druhé polovině 90.let, tedy v době, kdy v Praze začínaly pracovat nově založené psychoterapeutické instituty a psychoterapeutická tréninková scéna se diferencovala, vyšel v redakci Českomoravské psychologické společnosti první ofsetový adresář psychologů ČR s Jiránkovým pokuřujícím Freudem na obálce. Dovolím si půjčit tento dobře míněný ediční počin jako ilustraci k dosud proslovenému. Kolik historických a profesních paradoxů se tenkrát vměstnalo na formát A4! Skoro nám to zpětně připomíná vtipy o zprávách rádia Jerevan: je to adresář všech (tedy i neklinických) psychologů, ale na obálce je lékař. Je to adresář také podskupiny všech psychologů-psychoterapeutů, ale na obálce je psychoanalytik. Není to však adresář psychoanalytiků, protože v něm chybějí lékaři-psychoanalytici.

Na obálce tohoto adresáře českých psychologů vlastně stálo: hlásíme se k tradici sotva kognitivně i historicky asimilované, my - nelékaři, nepsychoanalytici, mnozí z nás ne-psychoterapeuti, ne-Židé, ne-Rusové, ne-surrealisté, pragmatici proklouznuvší totalitou, absolventi v dané době dostupných výcviků ve skupinové psychoterapii, bez zahraničních zkušeností a bez možností studia, bez supervizí, bez dostupné literatury. Kolik bylo v té obálce skryto přání, nenaplněných a zřejmě i velmi nekonkrétních představ, zmatků v identitě a falírování v dalším směřování!

Kde se ale vzala ta, nemyslím si že náhodná, snaha českých psychologů (potažmo psychoterapeutů) po hledání vzoru právě ve Freudovi? A dál: slýchám asi tak už druhou desítku let následující verbální a logické klišé: “ano, my vycházíme z psychoanalýzy, ale -!” a následuje výklad, jak to ta či ona psychoterapeutická škola dělá lépe, jinak, vyzráleji, komplexněji. Nelze šmahem odmítnout situaci v dnešním psychoterapeutickém světě (rozhodně v tom našem, českém): vztahování se k psychoanalýze jako k údajnému východisku přístupu k pacientovi, příp. ke vzdělávání se v psychoterapii se v určitém bodě vývoje psychoterapeutické komunity mění v popírání psychoanalýzy jako východiska, které se vyčerpalo a které tím nabývá podivně ikonické podoby. Když jsme asi před 4 lety na pravidelné schůzi České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP referovali o skupinové analýze, téměř všichni debatující měli potřebu se vůči psychoanalýze vymezit. Kolegyně zajisté dobře kriticky orientovaná v group analysis jakmile zaslechla druhé slovo tohoto sousloví, okamžitě opustila sál. Ať již připustíme stav neinformovanosti týkající se rozdílů mezi psychoanalýzou a skupinovou analýzou nebo, jedná se o stejný fenomén: idiosynkrazie, nevraživost mezi jednotlivými psychoterapeutickými směry. Nic proti konkurenčnímu prostředí, nic proti zdravé soupeřivosti: víme ale, kam vede splitting a jak trýznivé je dělení na jen dobré vs jen špatné. Pokusů o záměnu kolegiálního prostředí za politikaření mocenských uskupení si užíváme také v našich psychoterapeutických a psychoanalytických kruzích dost a dost a přivyknutí si na takový balast jako na opozitum diskursu není v zájmu principu reality.

Pokusím se - když zbytečně tak o to lépe - pojmenovat některé myšlenkové stereotypy, o nichž vím, že v širším odborném povědomí panují o psychoanalýze. Inspirací mi také byla kniha Changing Ideas in a Changing World z r.2000, dále přednášky z nedávných analytických kongresů a diskuse s kolegy. Protože zde přítomní kolegové se dnes budou ve svých referátech věnovat výzkumu, resp. externí realitě, tedy dvěma důležitým oblastem jak popisů, tak zdrojů změn v psychoanalýze, pokusím se o krátký přehled změn proběhnuvších uvnitř psychoanalýzy.

Myslím si, že řada současných nejistot a přervávajících klišé se točí kolem pravidel. Vejde se sem indikace pro analýzu (zda do ní přijímat klienty komplikovanějšími osobnostními poruchami, anebo zda ty se z větší části neurotickými poruchami, u nichž je dynamika konfliktů bohatší, nepetrifikovaná a kde je větší šance nejen na zlepšení, ale i na hlubší rekonstrukci v rámci struktury osobnosti), uspořádání sessí a průběh psychoanalýzy (včetně dočasné kombinace analýzy s jinými typy psychoterapií, a zvažování míry parametrických prvků či dokonce jejich převaha), ale také vědomí toho, že někteří pacienti vyžadují určitá pravidla, zatímco s jinými nemají problémy. Za určité urpravidlo pak mám imperativ služby pacientovi: analýza může dobře fungovat jen tehdy, když odpovědně zvážíme požadavky pacienta a dané možnosti a schopnosti analytika.

Pokusme se nejprve stanovit jistou shodu v tom, co zůstalo za ta celá léta v psychoanalýze nezměněné napříč jednotlivými školami: veškeré chování je determinováno a motivováno; povaha psychických procesů (mentation) je z větší části nevědomá; běžné interakce jsou většinou ovlivněny ranějším zkušenostmi; úzkost a jiné stresy mohou vyvolávat obranné reakce, jakož i regrese k ranějším způsobům chování (Rosenblatt, in: Sandler, Michels, Fonagy, eds., 2000, ss.18-19).

Pouhý výčet změn v teoriích a v technice psychoanalýzy by vydal na samostatný referát. Nabízím tedy subjektivní komentář změn, bez nároku na vyčerpávající výčet. Pravidla psa byla v počátcích poměrně volná. Freud se, jak patrno z kazuistik a svědectví pamětníků, ve své praxi parametry mnoho nezabýval. Doktrína parametru se objevila v r.1953 a měla vést k pokud možno čisté interpretační kázni v psychoanalýze, protože bylo jasné, že neustále interpretovat nelze; proto tedy stanovení podmínek, za nichž se lze od interpretování odchýlit. Freud na jedné straně sice s pacienty sdílel leccos ze svého osobního života, na druhé straně byl ale proti aktivní práci s protipřenosem (ten bylo v rámci neutrality nutné co možná eliminovat). Doktrína eliminace protipřenosu jako patogenní noxy v psychoanalýze pak padla také v padesátých letech, a podle některých analytiků byla tak definitivně postmoderní, že žádný další postmodernismus už s psychoanalysou více hnout nemůže (Gay, in Sandler, Michels, Fonagy, eds., 2000, s.254). Lze v tom vidět také počátek dlouhého procesu, který se odráží jak v teoretické tak technické oblasti psychoanalýzy a jenž ji v současné době činí asi nejvíc za celou její historii terapií vztahovou.

Není vyloučené, že česká psychoanalýza nějaký obdobný vývoj kopírovala i jsouc v ilegalitě, je také možné, že ho ve zkrácené podobě kopíruje a doplňuje v posledních 12 letech. Zpět k už zmíněným klišé: délka hodin zůstává stejná, to ano (tedy oněch klasických 50, resp.45 min.). Počet hodin týdně variuje od britských pěti po německé tři, zahrnuje v to české čtyři. Dějí se ale jiné věci: někdo indikuje analýzu telefonicky, jiný analyzuje v blocích (díky tzv. shuttle analysis, kyvadlové analýze, jsou možné tréninky v euroasijských zemích ), někteří analyzandi část sesse prosedí, prochodí, někdy leží na břiše, jindy na boku, někdy asociují, jindy nám čtou ze svých záznamů. Jsou to úpravy pravidel anebo jde o jejich zanedbávání? Nebo jinak: je naše psychoanalytická metoda tak zavazující, že musíme u každého pacienta nezbytně nutně přijmout všechna časem vytvořená, ověřená a obecně jistěže opodstatněná pravidla? Máme být pouze a vždy konformní s pravidly - bude to vždy v zájmu klienta? Anebo si tím jen ulehčíme naši pozici a budeme dělat “tu pravou analýzu”? Neloučíme se s analýzou a nešidíme pacienta na poskytované péči, když úměrně terapeutické situaci stanovujeme svá pravidla s místní validitou a použitelností: stejně tak činíme u řady našich pacientů, abychom vůbec mohli začít. Zde mám na mysli pacienty s komplikovanějšími osobnostními poruchami, pro něž by znamenalo bezduché aplikování analytických pravidel buď vnímané zranění anebo intaktní práci, při níž si terapeut myslí, že ví co se v pacientovi děje a neverifikuje to, kdežto nabízí pacientovi své reakce na své oneiroidní předpoklady o pacientově psychickém životě.

Snažíme se neposuzovat analytickou situaci předem připravenou optikou, nebo snad dokonce předem nastavenou technikou (mlčení, striktní dodržování našich reakcí jen na přenos, resp.odpor, předpoklad vývojových aspektů dle té které analytické vývojové teorie atd..). Myslím si, že k tomu, abychom s pacientem mohli rekonstruovat jeho příběh, potřebujeme nějaká dorozumívací schémata: jejich slovník je tvořen pacientovým vývojem a jeho jedinečnými subjektivními zkušenostmi s jeho tělem, s důležitými lidmi jeho života a samozřejmě s jeho fantaziemi o nich. Analytik má obdobně k dispozici pouze a jen zkušenost s jeho lidským vývojem, s jeho analýzou, se studiem v konkrétním analytickém vzdělávacím institutu, v konkrétní supervizi a s konkrétním zázemím jeho analytické společnosti. To vše se obráží ve vývoji vztahu s jeho analyzandem: své domněnky, hypotetická propojení významů vzájemných zážitků, které se vždycky týkají jich dvou a vnější reality vztahující se k analýze, v duchu zvažuje a poměřuje a nabídne svou představu, hypotézu, analyzandovi teprve v době, kdy se domnívá, že má dost důvodů tak učinit. Analytik dobře dělající svou práci je zvědav na to, co mu analysand předkládá, a stejně poměrně je zaujat vlastními prožitky: reflexe přenosových a protipřenosových fenoménů vhodně umístěná do konfrontací či interpretací je doufám hodně vzdálená představě, v níž analytik srazí klienta interpretací touhy po mamince, po tatínkovi, resp. ji tvrdošíjně hledá v materiálu snů a jednotlivých sessí, protože se rozhodl, že pacientova mysl se ubírá a bude ubírat právě tímto směrem. Určitě budeme jinak spolupracovat s exhibicionistickým, voyeuristickým pacientem, jenž exponuje přehršle materiálu a předpokládá a očekává spíše mé reakce a jinak budeme pracovat s pacientkou úzkostně censurující své erotické fantasie o mně: přitom dozajista oba v analýze zanedbávají svůj prospěch a zřejmě by se měli více dozvědět o tom, že a proč aktivně nechtějí vidět nevědomé aspekty našeho vztahu. A když se rozhodnu prvně jmenovanému pacientovi poněkud aktivněji nabízet propojení mezi jeho asociacemi, sice se možná tímto přístupem zprotivím analytickým zásadám lacanovců či jihoamerických kleiniánů, pokusíme se ale udělat změnu. Když toto ale učiním u druhé pacientky, která zřejmě v našem vztahu potřebuje trpět, potvrdím jí sice možná další zdroj slasti, možná určitou sadistickou porci uspokojení poskytnu i sobě, pochybuji ale, že to analýzu někam posune.

Arnold Goldberg (in: Sandler, Michels, Fonagy, eds., 2000; 2001) říká,že “
psychoanalýza stojí na porozumění. Nikoli na náhodném, jež charakterisuje vztahy prosperující podle svého výsledku, ale na hlubokém porozumění složitostem přenosu a nevědomí. Jde o formu porozumění, která odsouvá pohodlí a souhlas na vedlejší kolej. Není pochyb o tom, že Freud byl přesvědčen, že dosáhl této formy porozumění právě využitím nám všem známým podmínek a techniky. Jinými slovy řečeno: metodou, která jak cítil nejlépe usnadňuje vznik žádoucího stavu přenosu. Mnozí analytici cítí totéž a nikdo nemůže prostě odložit vědomosti získané touto tradiční cestou. Není však pochyb ani o tom, že jiní analytici mohou dosáhnout stejného porozumění za jiných podmínek. Jestliže metoda takového porozumění vyžaduje od jiného analytika trvalou empatii, je třeba přistoupit na podmínky, jež tento stav analytikovi i pacientovi umožňují. Pociťuje-li někdo, že jsou zapotřebí jiné formy sběru dat, je na pacientovi a analytikovi, zda tento projekt spolu podstoupí. Jestliže jsou lidé ve svých osobnostech a patologiích tak různorodí, bylo by bláhové tvrdit, že Freudova tradice je použitelná u všech. Stejně pošetilé by bylo trvat na tom, že pro všechny se nehodí vůbec nic. Naším cílem není dosáhnout intersubjektivního stavu souhlasu, ale stavu, umožňujícího optimální zkoumání jedné osoby druhou. Zjednodušeně řečeno: člověk dělá správnou věc, dokud chápe, co dělá. K tomu je třeba mít možnost umístit cokoliv do závorek a zkoumat, jakoby to byl místní metapříběh s lokálními pravidly. Ničemu nesmí být upřena možnost stát se předmětem takového zkoumání.

Pokoušíme se dnes popsat českou psychoanalýzu v měnícím se světě. Dotýkáme se tím jistěže ne náhodou samotné definice psychoanalýzy: je to samostatný vědní obor, jenž definuje své změny, svůj vývoj relativně nezávisle? Anebo jsme závislí na měnících se sociálních podmínkách a tím dle sociologie poznání nesplňujeme přírodovědecká kritéria? Připomínám zde např. hypotézu o vzniku Self psychologie jako důsledku ideologie utopického liberalismu Ameriky 70.let. Anebo v našich pracovnách konstruujeme these, tu díky výjimečnému inspirativnímu pacientovi, tu díky vlastním životním zkušenostem, a ty pak generalisujeme, příp. se je pokoušíme přetvořit v obecněji platné teorie? Oprávněně se zdá, že platí všechno dohromady. Reagujeme na měnící se svět, reagujeme na naše jedinečné zkušenosti, reagujeme na naše pacienty, reagujeme na dosavadní poznání, jistěže nejen psychoanalytické. Tedy zatím ani přísně verifikovatelný přírodovědecký obor, ale ani nevyhnutelný výsledek sociálních pohybů, ani pouhá klinicko-pragmatická spekulace vyvinutá z výjimečnosti psychoanalytického vztahu. Stane se nakonec psychoanalýza objektivní vědou zabývající se lidskou subjektivitou? Otázka pro započaté století.

Kolegyně a kolegové, těším se na naše další společné "
místní metapříběhy s lokálními pravidly, v nichž budeme" (rovněž díky našim pacientům) "chápat, co děláme".


Literatura

Deml, J.: Zapomenuté světlo. Brno, JOTA & ARCA JIMFA, 1991, 144 s.
Goldberg, A.: Postmoderní psychoanalysa. Plenární příspěvek přednesený na kongresu I.P.A. v Nice 2001 (nepublikovaný překlad V.Mikoty).
Hanč, J.: Události. Praha, ČS, 1991, 249 s.
Kocourek, J.: Historie československé psychoanalýzy. Praha, Psychoterapeutické sešity, 1987.
Sandler, J.: On the structure of internal objects and internal objects realtionship. Psychoanalytic Inquiry, 10 (2), 163-81.
Sandler, J. and Joffe, W.G.: Towards a basic psychoanalytic model. International Journal of Psycho-Analysis, 46, 88-96.
Sandler, J., Michels, R. and Fonagy, P. (eds.): Changing Ideas in a Changing World. The Revolution in Psychoanalysis. Essays in Honour of Arnold Cooper. London, New York, Karnac Books, 2000, 290 s.
Vašíček, Z.: Přijetí podmínek. Praha, Torst, 1996, 262 s.


© Petr Junek, 2002