Jiří Kocourek

Identita psychoanalytika v Česku

(Referát přednesený v rámci klinicko-psychologického dne ČLSJEP 13.05.2002 v Lékařském domě v Praze, téma dne: ČESKÁ PSYCHOANALÝZA V MĚNÍCÍM SE SVĚTĚ)



Je možné si v úvodu položit otázku, proč toto téma mně tak oslovilo, když vlastně bylo již několikrát zpracováno (Kocourková 1997, Šebek 1998, Borecký 1998). Důvodů je pravděpodobně více, ale ty, které reflektuji, jsou následující: - specifická podoba naši analytické pospolitosti, její atmosféra - nevylučuji ani faktor osobního zaujetí pro následující téma, které mě provází relativně pěknou řádku let /Kocourek,1971,1973/ Takže se nedá vyloučit, že tento referát bude nejen rozpravou, zamýšlením se nad pojmem identity psychoanalytika v Čechách, ale zřejmě také určitou osobní konfesí. Což je de facto přirozená součást v podstatě každého referátu: pokus o věcné a objektivní zpracování problému a subjektivně-individuální pojetí a výklad.


Jako motto mi bude sloužit jedna citace, která je převzata z práce Arnolda Goldberga - «Postmoderní psychoanalýza» (z roku 2000):
"Psychoanalýza je prostoupena korektností a zabalena do ní. Každou chvíli, ať se právě staráme o to, abychom nepřekročili nějakou hranici, anebo abychom našli správnou (korektní) interpretaci, usilujeme o to být jak čestní, tak nápomocní. Chceme dělat správné věci. Tato správnost a slušnost je nejnápadnější právě ve snaze pracovat podle předepsaných způsobů a vyhýbat se zakázaným. Všichni analytici věří cti a vážnosti psychoanalytické metody, souboru pravidel, jež je nutno náležitě dodržovat, aby nás svou vnitřní logikou dovedla ke správnému výsledku. Ke svému překvapení, nebo zklamání, se však mnozí z těch, kdo sledují takovou cestu, dovídají podivné věci. Např. zjistí, že někdy nejsou schopni dodržet pravidlo. Jindy má na první pohled věrné dodržení pravidel nešťastné výsledky. Nebo i naopak. Úplné zanedbání pravidel se ukáže být šťastnou cestou k přijatelnému vyřešení. Někdy člověk neví, zda se správně drží metody, nebo zda jsou naše pravidla nevhodná, nebo si přestává být jistý, zda k sobě korektnost a psychoanalýza vůbec nějak patří. K psychoanalytické praxi, resp. k používání její metody patří, tak jako ke každému postupu, který si činí nárok na to být nazýván metodou, oddanost pravidlům. Každý, kdo se chce naučit psychoanalýze, má k dispozici množství knih, které mu vysvětlují, jak má jednat, supervizní zkušenost ho naučí, jak má sledovat a napravovat chyby, a profesní život s pacienty, kteří jsou tu od toho, aby vybrousili jeho dovednosti, mu pomůže nasbírat sobě vlastní soubor pravidel, která jsou konformní s knihami, supervizory a s úspěchy nebo neúspěchy u pacientů".


Referát je koncipován dosti kriticky se snahou o reflexi toho co se děje a s pokusem o revitalizaci či aspoň o otevření a ujasnění si významu osobní a profesní identity. Chci se tedy zabývat českým psychoanalytikem na základě své zkušenosti a subjektivních pohledů a výkladů.Chci respektovat onu lakonickou tezi Eriksona o tom, že "...identita vyjadřuje především totožnost a kontinuitu". /Erikson,1950/ Tedy jinými slovy "co jsme a kam jdeme". Musím souhlasit s východiskem, který formuluje Kocourková /1997/ o tom, že "....identita může být rozuměna pouze v poli objektních vztahů." To znamená ve vztazích mezi analytiky navzájem, ve vztazích analytiků vůči odborníkům příbuzných profesí, ve vztazích k veřejnosti a jistě ve vztazích k pacientům. Z hlediska toho, co bychom mohli nazvat kanonickým textem ve shodě s Putnou /MF Dnes, 2002/, zřejmě lze profesní identitu docela dobře odvodit z toho, co se oficiálně traduje, co jsme písemně formulovali /třeba historie české psychoanalýzy z pera Kocourka či Šebka/ a co třeba bylo zavrcholeno psychoanalytickou konferencí o identitě v Praze. To znamená, že analytikem je ten, kdo je součástí České psychoanalytické pospolitosti, respektuje analytická pravidla a vykonává do určité míry svého profesního času psychoanalytickou praxi. Tento závěr není nepodobný tomu, co formuluje Sandler/1982/ - psychoanalýza je to, co dělají psychoanalytici. Myslím, že se nebudu příliš mýlit, když řeknu, že v takových formulacích cítíme příliš velké zobecnění, příliš velké zfilosofičtění problému. Konec konců je to analýza, která nás naučila, že bez konkrétních formulací se k podstatě nedopracujeme. Tedy budeme hovořit o spíše apokryfních textech, resp.dějích.

Chtěl bych pojmout naši psychoanalytickou společnost jako tu, která vytváří v podstatě přímý referenční systém pro každého z nás a která existuje od konce šedesátých let - tedy od doby, kdy docházelo k prvému většímu uvolňování politické situace a doby, kdy většina z nás vstupovala do profesní praxe a psychoanalytického výcviku. Tím nikterak nechci zpochybnit význam let předcházejících, ale pro nedostatek prostoru se omezuji pouze na dobu mnou zaznamenatelnou. Přesto je nutno aspoň několika slovy se zmínit o identifikačních figurách, které má naše pospolitost, obdobně jako jiné psychoanalytické společnosti. Zde je nutné uvést Stuchlíka, ale především E.Windholze a J.Franka a pak hostujícího supervizora Ottu Fenichela. Zde můžeme nacházet ono mýtické napojení na samotný prazdroj a základ psychoanalýzy - tedy na S.Freuda. Pravděpodobně ona návaznost nám může poskytovat určitou část nevědomé osobnostní a profesní jistoty. Onen výchozí časový horizont omezím rokem 1977 coby přelomovou dobou ve společnosti a zkusme jej pro naše účely chápat jako jedno údobí. Dovolím si je nazvat jako dobu klasicko-entuziastickou. Druhou fázi vidím od roku 1977 do roku 1989 a pro tytéž účely jako výše ji nazvu dobou disidentskou. A konečně poslední fáze - od revoluce do současnosti je pro mě dobou postrevoluční či postmoderní /Borecký,1999/.

Východiska - zřejmě u každého z nás - pro dobu klasickou jsou již determinována specifikami našich analýz /zřejmě krátká, málo kvalitní, poskytující omezený vhled a porozumění/, skoro nedostatkem teoretického vzdělání a neexistující zkušeností psychoanalytického institutu. Dovolím si zde ocitovat názor Evelyn Kestembergové in IJPSA1978: "význam psychoanalytického institutu /tkví/ v tom, že vytváří prostor pro /analytikovu/ sebejistotu, je místem pro projekci toho, co nemůžeme projevit v naší každodenní praxi, je prostorem pro uvědomění si toho, jaký jsme každý analytik". K tomu navíc poloilegalita. Vše je však překonáváno trochu grandiózní představou o omnipotenci našich analytiků, kteří dokáží své následníky uchránit a spolu s nimi vytvořit novou analytickou společnost. Takže bylo nás hodně, byli jsme odborně málo připraveni, v mnoha směrech s velkou mírou grandiozity, a dosti naivní. K tomu všemu je nutné přičíst malou tradici, jak jsem již uvedl, neexistenci institutu coby formálního, ale i neformálního prostředí.

V druhé fázi - disidentské /viz Boreckého názor: "....moje psychoanalytická identita byla postavena velmi úzce na koexistenci s totalitním režimem a na něj byla adaptována" /Borecký,1999/ - jsme však vykonávali praxi ideologicky odmítanou a zákonem stihanou za příjem honoráře. Eo ipso již tímto jsme byli disidenti a v každém z nás byl přítomen prožitek strachu a případně viny. Pro tyto fáze často tradujeme sociologický výklad zvýšené koheze skupiny coby důsledek existence vnějšího nepřítele. Na první pohled by to tak mohlo vyhlížet - pouze však na první pohled. Naše koheze byla vykoupena probíhající skrytou či otevřenou exkomunikací dalších jedinců. Ale tento počet jedinců - v podstatě skoro odpovídající počtu členů naší společnosti - také svědčí o skutečnostech odpovídajících naší společnosti. Hovoří o nesnášenlivosti, malém respektu, neschopnosti vystoupit ze svého Jáského sebestředného světa, opustit mocenské prostředí. Ona výše uvedená a specifická koheze naší skupiny sama o sobě byla, a jak ukazuje dnešní realita, pořád je přinejmenším diskutabilní. Ano scházeli jsme se v hospodě ten s tím, či s oním. Klábosili jsme, analyzovali, do určité míry jsme byli vůči sobě i vstřícní. Až nastalo lámání chleba. Politické angažování Příhody bylo ještě přijatelné, i když i jeho postavení v důsledku této skutečnosti se začalo stávat trochu vratkým a problematickým. Krok, který jsem učinil sám svým podpisem Charty, již vedl k tomu, že se většina kolegů začala ode mne odvracet, projevovala strach. Oporu a pochopení jsem nalézal paradoxně u cizích lidí, případně chartistů, než u jedinců blízkých a spřízněných volbou. Osobně jsem tuto skutečnost zakoušel jako trauma a deziluzi. Umírají staří pánové /Kučera a Dosužkov, později i Bénová/ a česká psychoanalytická skupina se ocitá bez rodičů, můžeme říci v situaci k životu nepřipraveného adolescenta. Opětovně souhlasím s formulací Kocourkové, že "naše společnost byla totalitarismem deformována" /Kocourková,1997/, ale myslím si zároveň /tak jak už to bývá /, že stejný význam mají i faktory interní - tkvící v samotné podstatě naší pospolitosti. Fáze disidentská je zavrcholena spanilou jízdou do Říma, kde Fischelová, Kocourek, Mikota, Šebek a Vacková jsou pasováni na rytíře řádu psychoanalytiků s domovským právem v Čechách.

Pak následuje fáze poslední a současná. Pracujeme oficiálně, na zracích veřejnosti podnikáme. A hlavně se etablujeme na mezinárodním poli, procesuálně vstupujeme do Mezinárodní psychoanalytické společnosti. V rámci otevřenějších diskuzí v přítomnosti Sponsoring Comittee se některé naše problémy otvírají, možná některé i řeší. Celkové vyznění - dle mého vidění - není však tak optimistické a splavné. Potud - jistě hodně zjednodušeně a sub specie mého vlastního vidění - podoba oněch interních vztahů /tedy uvnitř naši společnosti/. Jak jsme si však řekli výše, to jací jsme, je také určováno našim vztahem k vnějšku - ke kolegům, k veřejnosti a k pacientům. Již v úvodní fázi, vzdor naši otevřenosti a atmosféře uvolňování, jsme vytvářeli jakousi subklaku "vyvolených" - tedy těch co jsou v analýze a prodělávají výcvik. Cítili jsme se trochu jako tajné bratrstvo - kde odznakem příslušnosti bylo jméno analytika, ke kterému docházím. Myslím, že již tady se vytvářely rudimenty naší nadřazenosti či elitářství oproti ostatním zajímajícím se kolegům. S větším prohloubením své přináležitosti k analytikům, s přitvrzením společenského tlaku dochází k většímu uzavírání se naší pospolitosti vůči vnějšku. Dostáváme se do povědomí odborné veřejnosti, ale jako společnost uzavřená s prvky až xenofobními,elitářská. /ústní sdělení Junové, že si vždy myslela, že analytici patří k nejschopnějším a nejkvalitnějším lidem v oboru/. K těmto formulacím docházím na základě různých názorů a sdělení kolegů z jiných oborů. Je možné se ptát jak vypadá naše "práce s veřejností a vztahování se k ní"? Na toto téma již před lety upozorňovala Faimbergová /ústní sdělení/. Pokud vyjdeme ze sledování masmedií, redakčních článků různých populárních a populárně-naučných tiskovin, tak můžeme říci, že z většiny názorů tamějších autorů plyne neznalost a neorientovanost ohledně psychoanalýzy /pokud ano, tak povětšinou znalost na úrovni psychoanalýzy z dob Freuda/ a nevědomost o existenci psychoanalytické společnosti v Česku. /MF Dnes, 2002 - rozhovor s bývalým ředitelem Francouzského institutu, který vyjadřuje podivení nad tím, že v Česku neexistuje psychoanalytická společnost a model psychoanalytického vidění kultury/. Tedy odpověď zní, že špatně..

Důraz, který klade řada našich autorů /Borecký, Kocourková a do určité míry i Šebek/ na začlenění českého psychoanalytika do společnosti nejdříve komunistické, později kapitalistické, poukazuje pouze na jeden aspekt naši identity. Postrádám zde rovinu identifikace /viz Widloscher, 1978/ se svým povoláním na úrovni intrapsychických procesů. Zde si vzpomínám na jeden hovor, který jsme neformálně vedli - ještě v době disidentské - o našem vztahování se k profesi psychoanalytika. Relativně dost hlasitě byl formulován názor, že se jedná o profesi, o techniku, kterou používáme dle které situace a typu pacienta. Zůstával jsem osamělý s názorem, že psychoanalýza se může stát životní filosofií, profesním smyslem života. Nemohu nevidět posun, který se s námi od té doby udál - myslím, že mnozí z nás se již dnes s psychoanalýzou sdostatek identifikují, možná i tak, jak to Widloscher chápe.

Zkusme tedy zrekapitulovat to co tady zaznělo: naše identita je tvořena deformujícím vlivem totalitního systému coby faktorem externím. Interní faktory jsou dány relativně běžnou úvodní fází vývoje naši analytické pospolitosti - dílčí nevědomá identifikace s našimi otci a posléze až s velkým otcem, ale vedle toho však již nastupují prvé problematizující prvky /diskutabilní kvalita tréninkových analýz, nedostatek teoretického vzdělání a neexistence institutu/.
V další vývojové fázi nastupuje -zřejmě jako určitá forma kompenzace naší profesní nejistoty - zvýznamnění a priorizování významu naši skupiny s tendencí k odmítání a nepřímému vylučování jiných jedinců analyticky vzdělaných. /Položme si otázku o lidských a odborných kvalitách těchto jedinců./ Plíživě nastupuje něco na způsob xenofobie, elitářství a lidské a odborné uzavřenosti. Vnitřní diferenciace prodělává nejrůznější změny, včetně narůstajícího poklesu vzájemné důvěry a blízkosti. Odborná aktivita na úrovni samizdatů a přednášek je relativně malá - vytvářena několika mála lidmi. Práce s analyzandem sice existuje, ale u většiny z nás jaksi na okraji profesního působení, i když zřejmě budeme leckdy formulovat něco jiného.
Ve fázi postrevoluční se snad intenzifikuje naše práce s pacientem,avšak existující stupeň skupinové entropie dále vytváří nové zátěže a problémy. Jako bychom se ještě více opevnili v naší splendid isolation s relativně velmi malým kontaktem s okolím.

Myslím si, že za výše uvedené skutečnosti je také do určité míry zodpovědná specifičnost analytické práce, jejíž negativní vyústění jsme pravděpodobně nedokázali zvládnout. Mám na mysli analytickou osamocenost, privatissimum vlastní práce /Kestemberg,1978/, což vše může - bez možnosti otevřené diskuze a profesní a osobní důvěry - vést často k depresivním modům prožívání /Widloscher,1978/. Což každý z nás může jinak zpracovávat a zřejmě často ve formě málo adaptivní, ale především s relativně velkým dopadem ať přímým, či nepřímým na našeho pacienta a na naši pospolitost. V této souvislosti bych také připomněl práci Mikoty, který zřejmě tento problém zpracovával na úrovni hodně osobní, na úrovni vztahu ke své matce /Mikota,2002/. Konec konců i jeden z mých důvodů proč se tímto tématem zabývám, jak to vyjadřuji na začátku svého referátu je spoluurčen oním "depresivním modem" zřejmě hodně charakteristickým pro naši práci.
V návaznosti na tyto názory zní velmi nadějně Klauberova formulace /in Kocourková,1997/, že analytikem se stává, resp.analytickou identitu získává jedinec nejdříve po deseti letech plné praxe. Přiřaďme si k tomu ještě to, že již nějakou dobu se stabilizuje náš institut, narůstá reflexe v rámci naši společnosti tak, že se mi pak jeví, že máme šanci v další generaci analytiků fungovat jako více či méně standardní společnost.

Co tedy zůstává v platnosti z našeho motta - myslím si, že naše společnost vzdor mnoha nevědomým grandiózním projevům může vykázat kreativní projevy, může být ta, která v důsledku sebereflexe se obrodí a vytvoří ony žádané a očekávané podmínky fungujícího tvůrčího prostředí. Potom bude tedy možné chápat a prožívat psychoanalytickou identitu v plnosti tohoto významu.

A snad ještě jednu poznámku na závěr. Jsou to asi dva měsíce, co proběhly velikonoční svátky - dle Starého i Nového zákona symbolika temnoty, smrti a osvobození a zmrtvýchvstání. Nemůže tahle symbolika být jakýmsi spodobněním a metaforou i naší situace? Nemůže poskytnout vodítko a hlavně šanci pro náš další vývoj? A to nemám na mysli jenom psychoanalýzu, ale psychoterapii vůbec. Neboť si myslím, že mnohé zde řečené také platí pro psychoterapeuta v Česku.


LITERATURA je dostupná u autora

© Jiří Kocourek, 2002