Martin Mahler

Stíny holocaustu v mysli potomků

(předneseno 14. ledna 2002 v Institut Français de Prague v rámci veřejných přednášek pod titulem «Žít historií druhého člověka»)



Dámy a pánové,

v názvu svého referátu parafrázuji Freudovu myšlenku z eseje nazvaného «Truchlení a melancholie» /1/, ve kterém se píše o
ztraceném objektu, jehož psychický stín padl na truchlící já, a následkem toho se ztráta objektu proměnila ve ztrátu a ochuzení vlastního já. - Abyste mi lépe rozuměli: Freud tím objektem myslel nejspíše blízkého, milovaného člověka, který z nějakého důvodu zmizel, a jeho obraz, který v mysli druhého člověka zůstal, zabral pro sebe podstatnou část duševního prostoru toho druhého, truchlícího člověka. Také v dnešním psychoanalytickém jazyce se pojem objektu běžně používá, a proto se mu nebudu vyhýbat ani tady. - Přestože Freud formuloval svou myšlenku dávno před druhou světovou válkou, evidentně zachytil také určitý prvek v duševní situaci lidí, kteří přežili holocaust. Sám Freud se ale nedožil toho, aby viděl, s jak strašlivými ztrátami se tito lidé museli vyrovnávat, a nemohl proto docenit ničivost onoho stínu, který padl na truchlící já. Jak se teprve dnes, po půl století ukazuje, tento stín dopadá až k potomkům ve druhé a třetí generaci.

Chtěl bych se zde zmínit o tom, jak se fantómy ztracených objektů holocaustu objevují zejména ve
vyprávění a v příbězích, které si mezi sebou lidé v rodinách vyměňují. Pokusím se charakterizovat strukturu samotného vyprávění o holocaustu a psychický terén, na kterém vzniká. Každé vyprávění totiž nepřímo vypráví také o svém vypravěči. Zmíním se o vnitřním posunu, ke kterému dnes v tomto vyprávění pravděpodobně dochází. Svá tvrzení budu přitom opírat také o závěry kvalitativní studie, kterou jsme provedli se studenty filozofické fakulty ve třech generacích několika rodin s osobní zkušeností holocaustu.

Začnu tvrzením, že snad každá individuální historie má také nadosobní rysy, protože jsou v ní otisknuty příběhy a paměť rodiny i širší komunity, ke které člověk vědomě nebo nevědomě patří. V jistém smyslu platí, že dějiny každého člověka se píší ještě před jeho příchodem na svět. Nejprve člověk existuje jako fantazijní dítě v mysli rodičů - ti, podobně jako sudičky, formulují první koncept identity, do které se má potomek narodit. K takovým projekcím z jedné generace na druhou dochází běžně a jedinec se tak různou měrou stává nositelem dějin, které sám neprožil. Tato okolnost mu nutně nebrání v tom, aby si mohl rozvíjet svůj autonomní životní plán.

Pokud ale tyto projekce obsahují popřené, katastrofické prvky, které vyvolávají děs, hanbu, pocity viny anebo které se svojí ničivostí vymykají myšlenkovému uchopení, mohou se i v dalších generacích stát zdrojem závažných omezení. To je právě případ dětí, které se narodily rodičům po holocaustu. Narodily se jako příslib pokračování rodinného příběhu a měly ztělesňovat triumf obětí nad perzekutory. Mohly anebo musely se do jisté míry změnit v
automaty reprodukující duševní a vztahovou situaci, která patřila do příběhů jejich předků /2/. V nevědomí rodin po holocaustu nezřídka panovalo melancholické ladění, které také způsobilo, že narozené děti měly za úkol nahradit ztracené objekty, tedy zavražděné lidi. Tyto děti vytušily, že jsou chtěné pro to, kým nejsou, nikoli pro to, kým opravdu jsou. O přízeň rodičů se v krajním případě ucházely tím, že zastoupily objekty, které v realitě chyběly, protože zahynuly. Zejména někteří členové druhé generace dnes mohou následkem toho připomínat lidi, kteří trpí fantómovou bolestí po amputaci končetiny, kterou ve skutečnosti nikdy neměli. Na tuto končetinu si nepamatují a to je to jediné, co o původu bolesti vědí /3/.

Podívejme se teď na následující příklad filmového vyprávění o holocaustu, které zachycuje ztrátu objektu. V nedávno promítaném dokumentárním filmu režiséra Vojtěcha Jasného "Peklo na zemi" se jeden bývalý terezínský vězeň při vzpomínce, jak musel pohřbívat muže z vyhlazených Lidic, náhle srdceryvně rozpláče. Film sice nabízí množství apokalyptických obrazů, ale takto oživlý projev neštěstí, kdy na nás z televizní obrazovky pláče starý muž, přece jen překračuje běžné konvence vyprávění a vtahuje diváky doprostřed perzekuční scény. Zmiňuji se o tom proto, že psychická situace, ve které se ocitají diváci, se schématicky podobá mnoha jiným situacím, které mohou znát potomci, když naslouchají válečným příběhům svých rodičů. Vypravěč, respektive režisér filmu zde diváky sugestivně nutí, aby vstoupili do vnitřní reality trpícího člověka a možná se tam
identifikovali se ztraceným objektem. Tím, že vypravěč přestává diváky chránit před excesem své bolesti a násilně vstupuje do jejich subjektivity, překračuje obvyklý kánon vypravování. Filmová projekce přesto poskytuje ochrannou clonu, která v realitě chybí. Účinek bezprostředního vyprávění "naživo" je ještě silnější a ještě více člověka svazuje. Mnozí potomci lidí, kteří holocaust přežili, se narodili do příběhů, ze kterých nezmizely perzekuční scény ani dlouho po válce. Zdá se, že si vytvořili zvýšenou citlivost, která jim dovolovala se v tomto prostředí nějak "zabydlet".

Nabízí se zvláštní a poněkud provokativní otázka, zda někteří potomci dobrovolně takové situace nevyhledávali. Nepřibližovali se k vypravěčům, aby mohli hrozné příběhy do sebe přijímat? Neschovávali se v rodičovských příbězích někdy jako v ochranných kapsách? Existují psychoanalytické kazuistiky /4/, které dokládají, že potomci se opravdu mohou se svými smutnými a nesrozumitelnými rodiči maximálně identifikovat, aby se jim přiblížili - a tak do sebe přebírají jejich traumatickou zkušenost. Last but not least, kazuistiky rovněž ukazují, že potomci se mohou z vlastní iniciativy situovat do role zmizelých, často idealizovaných objektů a jimi zacelovat poničenou psychiku svých rodičů. Možná tedy, že vyprávění o holocaustu se pro některé potomky vyznačuje podivnou sebezáchovnou přitažlivostí.

Po létech mlčení, které se o holocaustu konspirativně udržovalo v celé naší kultuře, nastal boom vyprávění. Je typické, že příběhy jsou tu spíše pozadím, ze kterého vystupuje samotná postava vypravěče, paralyzovaného vlastní minulostí. Vzpomínání na holocaust byl a je obtížný a rozporuplný proces. Na jedné straně se pamětníci pokoušejí vzpomínky
pojistit před amnézií a dát jim nějaký smysl. - To je asi také jeden z důvodů, proč mnozí o holocaustu stále dokola vyprávějí, až se někdy zdá, že s tím nemohou přestat. - Může za to ale také opačná tendence v jejich mysli, a sice raději zapomenout a raději popřít reálnost vzpomínek. Líčení válečných zážitků se liší od běžných historek také v tom, že latentně obsahuje momenty překvapení a nevypočitatelnosti. V jeho struktuře vězí divoká nahodilost a surovost, jak to ilustruje třeba sekvence z filmu. Na holocaust nelze vzpomínat podobným způsobem jako na jiná životní období i proto, že jeho paměť obsahuje shluky slovně těžko uchopitelných zážitků. Tyto zážitky mohou být vepsány v tělesné paměti - například otec jednoho potomka, se kterým hovořili moji studenti, měl ještě dlouho po válce na noze otevřenou ránu po kopanci od esesáka; rána se prý nehojila, protože otec měl cukrovku, a tak se tato událost vlastně trvale fixovala na povrchu těla. Zážitky mohou být vepsány také do kolektivní paměti rodiny - možná pod jejím vlivem se řada židovských rodin rozhodla po sovětské okupaci Československa v roce 1968 emigrovat, aby se zachránila před novými pogromy a deportacemi. Zážitky mohou být také mimoslovně inscenovány a odehrávány, aniž by kdy zcela vstoupily do vyprávění - víme například, že někteří přeživší dodnes opakovaně navštěvují bývalé koncentrační tábory, mimo jiné asi proto, aby odsud mohli znovu odjíždět a radovat se z toho, že jsou stále živí.

Existují vzpomínky, které jsou součástí zvláštní, vulkanické komponenty paměti. Ty nemohou být
ani zapomenuty, ani úplně vybaveny - mohou ale nenadále vnikat do prožívání člověka a vyvolávat tam chaos. Tyto neznámé znalosti narušují přirozenou kompozici osobní historie a odsuzují ji k neúplnosti. Hle, opět stín zavražděného, nedosažitelného objektu!

Ucelené, smysluplné vyprávění - tedy opak vyprávění o holocaustu - je postaveno na vnitřní realitě vypravěče, který v sobě uchovává stabilní, "dobré" obrazy objektů i "dobrý" obraz sebe. Tyto reprezentace člověku pomáhají udržet si pocit bezpečného, nepřetržitého bytí ve světě. Totalitní nacistické instituce se cíleně zaměřovaly na zničení právě takového pocitu. Elie Wiesel kdesi upozornil, že slova o holocaustu označují absenci a paradoxně vypravěče oddělují od sebe samého i od objektů, o kterých si přeje mluvit, a které si přeje zpřítomnit. Každé takové vyprávění je podle něj proto odsouzeno k nezdaru.

Potomkům někdy připadá, že rodiče už všechno o holocaustu řekli, ale přitom jako by stále ještě něco chybělo. Hovory mohou proto probíhat v neukončených smyčkách. Vypravěči někdy nabízejí víceméně nesouvislou, rozpornou množinu příběhů, které je obtížné sesadit do jednoho celku. Chybějící místa ve vyprávění ale může být obtížné hned rozpoznat, protože bývají zaceleny
krycími vzpomínkami nebo pseudovzpomínkami. Příběhy nemusí být nepravdivé - jsou jen částečně pravdivé, protože v nich chybějí některé souvislosti a významy. Nepropojení už známých událostí a zážitků může přitom vytvářet podobné vakuum jako chybění důležitých fakt. Ve vyprávění mohou bez povšimnutí existovat také poznatky, kterým není přisouzena jejich skutečná subjektivní důležitost.

Možná, že nářek bývalého terezínského vězně při vzpomínce na to, jak pohřbíval lidického faráře, vyjadřuje zoufalství, které se týká také jiných ztracených osob a situací v jeho minulosti, možná i v minulosti před- a poválečné. Není důvod pochybovat o fakticitě jeho vzpomínek ani o hloubce jeho prožitku. Ne každé vyprávění o holocaustu ale nutně musí čerpat svou věrohodnost z historické pravdy.

V životě rodin po holocaustu vládlo mylné přesvědčení, že mlčení o událostech, které za války rodiče prožili, uchrání ostatní před zbytečným poškozením. Jak ukazuje paní Faimberg /5/, v kontextu psychoanalytické léčby se takové nevědomé transmise válečných zážitků prozrazují právě ve chvílích mlčení, náhlého přerušení, neporozumění či ztráty smyslu toho, co se mezi pacientem a analytikem momentálně děje, nebo analytikovým pocitem, že pacient je nepřístupný a mentálně vzdálený, atd.

Způsob, jakým se o holocaustu v rodinách hovoří dnes, leccos o osudech těchto transmisí prozrazuje. V rodinách bývají "umrtveny" určité osobní otázky a témata, která nikoho nenapadají anebo nikomu nepřipadají důležitá. - Vzpomínám v této souvislosti na jednu pacientku, která zprvu nedokázala pochopit, proč ji nikdy nenapadlo zeptat se svého otce na jeho rodiče, kteří zahynuli za války. Jejich podobizny znala z rodinného alba, ale jinak o nich nevěděla vůbec nic. Nemohla si ani vzpomenout, že by ji někdo z rodiny zakázal se na prarodiče ptát. Takové otázky jí nepřipadaly zakázané - prostě ji nenapadly.

Přítomnost vnucených opatření je dodnes patrná například v určité komunikační zatuhlosti a v existenci jakýchsi koridorů, jimiž se mohou rodinné rozpravy jedině ubírat. Takový tlak nebývá jednoduše rozprostřený na všechny členy rodiny, ale zřejmě podléhá meziosobní senzibilitě.

Uchovat v rodinné mysli přízraky ztracených, idealizovaných objektů je někdy možné jen za cenu masivních intra- a intersubjektivních deformací. Roli tohoto objektu může zastávat člen rodiny, může jej představovat samotné manželství rodičů anebo rodina jako celek. Ideálním objektem se může koneckonců stát i samotné vyprávění o holocaustu, vnucené členům rodiny. Hledání nových, svobodnějších verzí vyprávění pak může probíhat na jiných místech, například v psychoanalytické léčbě.

Myslím ale, že ve způsobu, kterým se dnes o holocaustu vypráví, se přece jen objevují určité změny. Mění se například archetyp vypravěče, na kterého se nyní pohlíží více jako na individualizovaného hrdinu než jako na politováníhodnou oběť, která náhodně unikla kolektivnímu zániku. Tento hrdina bojuje s vnitřní rozpadem a snaží se uchovávat v sobě "dobré" obrazy objektů a "dobré" obrazy sebe. Pokouší se rekonstruovat ty části své identity, které byly ochuzeny ztrátou blízkých lidí, jak o tomto procesu psal citovaný Sigmund Freud. Pokouší se vlastně přijmout definitivnost ztráty těchto objektů a ukončit své truchlení. Z hlediska vyprávění jde o to, aby hrdina dokázal své milované osoby v nových příbězích pietně pohřbít a aby tak zabránil jejich dalšímu bloudění. Vypravěč - hrdina se pak už tolik netlačí do popředí svých příběhů a dává více místa posluchačům, aby si mohli příběhy vyložit po svém a aby se jim v příbězích lépe "dýchalo".

Jinou změnou může být to, že se holocaust daří více než dříve převádět do současného jazyka vyprávění a tak jej líčit jako událost, která se může přihodit i dnes. Lidé mají možnost do této zkušenosti pronikat, ale zase se z ní mohou vracet ven a cítit se takovým experimentem obohaceni. Režisér Claude Lanzmann, velký vypravěč holocaustu, pojmenoval svůj poslední film - možná právě s úmyslem přesunout jeho děj do přítomnosti - "Sobibor, 14. října 1943, 16.00" /6/.

Podle názoru některých historiků se minulost, která je organizována a předávána jen útržkovitě a příležitostně, zapomíná již v následující generaci. Psychoanalytická zkušenost tento názor zpochybňuje a omezuje jeho platnost nanejvýš pro relativně netraumatickou minulost. -
Je ale reálné, aby si rodina nebo jiné společenství vytvořily o holocaustu souvislý příběh a ukončily tím období, kdy se o této události vypráví jako by bez konce? Možná, že ano: nejdůležitější podmínkou pro něco takového ale je odstranit z vyprávění právě ty prvky, které budí dojem absolutní nepřístupnosti a nepoznatelnosti /7/. Vyprávění sice může sloužit jako kontejner pro leccos neznámého a nejasného, ale nesmí obsahovat zcela neuchopitelné prvky, které do příběhu vnášejí jen zmatek a destrukci. Nové metafory ve vyprávění o holocaustu, na které snad ještě čekáme, by proto měly být nejen schopny pojmout staronová historická a biografická data, ale měly by také dokázat původní absence a "díry" v lidské paměti spojit do smysluplných příběhů. Měly by umět vysvětlit, proč některé věci nejde pochopit.


LITERATURA
/1/ Sigmund Freud - Vybrané spisy II-III; Avicenum, Praha, 1993
/2/
Janine Puget - Delayed effect of trauma: the transgenerational transmission of character and pathology - social trauma and family trauma; 6th IPA Conference on Psychoanalytic Research, UCL, 8-9 March 1996
/3/
Nadine Fresco - Remembering the unknown; Int. Review of Psycho-Analysis, 11
/4/
Ilany Kogan - Propracování proměn traumatu v psychoanalýze potomků těch, kteří přežili holocaust; Psychoanalytický sborník, Praha, ročník 2, 1990
/5/
Haydée Faimberg - Narcistický rodič a střet generací; Psychoanalytické nakladatelství, Praha, 2001
/6/
Roš Chodeš, leden 2002
/7/
Moshe Halevi Spero - Can psychoanalytic insights reveal the unknowability and the aesthetics of the holocaust?; Journal of social work and policy in Israel. Vols.5-6, 1992


© Martin Mahler, 2002