Snímek obrazovky 2019-11-22 v 19.33.52


Bobině 20.11.2019

Loučíme se, loučím se, s paní doktorkou Vackovou, Bobinou, která patřila téměř 50 let do kruhu mých nejbližších. Silná, nezdolná a originální inniciovala vlastně mou psychoanalytickou kariéru když mi někdy v 72. roce vyjednala přijetí u svého analytika, doktora Dosužkova, a tak jsme se stali sourozenci a pokračovateli Dosužkovovy školy.

Bobina byla, a v mé paměti vždy bude, silná, plná energie a nápadů, vzdělaná, plná citů, vášnivá ve svých názorech a vnímavá k pocitům druhých. Své analyzandy vedla zkušeně, nebránla se přenosům a rozhodně nebyla špíglanalytik. Analyza u ní - jsem si jist - byla zocelujícím dobrodružství citů i ducha a v jejích analyzandech je její odkaz.

Nebála se vztahů ani ve svém soukromém životě, rozvinula několik životních projektů a ve svém soukromí vytvářela pro parntera vždy jeho vysněné prostředí. (. . . . ). Byla do nejvyššího věku dámou i selkou, astroložkou i političkou a s neutuchající energií se vrhala do života. Pořád a pořád, naposledy před málo roky když po něšťastném úraze proležela týdny v bezvědomí na JIPU, v podstatě bez šancí, a bylo jen v jejím stylu, že se zcela uzdravila.

Milá Bobino, zůstáváš v naší paměti jako matka jedné - té dosužkovovské analytické školy - a já sám rád přjímám tvůj poslední vzkaz, že se na mne nezlobíš. Buď šťastna tam, na obláčku, mezi hvězdami.

M.Borecký, 20.11.2019
Rozloučení při pohřebním obřadu v krematoriu

ke stažení v PDF:
BOBIONA nekrolog


Vážení kolegové, milí přátelé,
vážená paní doktorko, milá Bobino.
Vážená smrti, která jsi přišla po životě.
Který trval 90 lidských let, nejsi tragická ani nespravedlivá, jsi přirozená smrt po dobrém životě.
Ale pořád jsi smrt.
Mám chuť říci: „Ó smrti, o Tobě vím pramálo, co je po Tobě - nic!“
Živote, ty se držíš smrti za ruku, a života zase my.
Milý, vážený, věčný Bože… nevím.
Ani jestli by Vám byla taková řeč milá.
Já vlastně nevím, ke komu to mluvím, v tvář tomu všemu.
Prý abych promluvil za kandidáty, za naší generaci analytické společnosti.
Myslím, ze ne, před smrtí je člověk sám. A napadá mě jediné věrohodné kandidátství, ve kterém jsme teď ale všichni, kandidátství smrti. A rovnost.
A pak, něco mi v tomhle místě zní povědomě, jakoby z „tohoto světa“.
Smrt se ptá, tak trochu jako psychoanalýza. Ve svých nejlepších chvílích. Klade otázky životu - na tělo, které je smrtelné, ale dobré otázky, tzv. věčné.
„Jaký je Tvůj život? Jak jej chceš žít? Co je v něm a Tobě skutečné? Kým opravdu jsi?“
Různě se ptá člověka.
Nepochybuji, že jste byla psychoanalytička, i když nevím, jestli by Vás to vyjadřovalo cele a jestli byste za takovým vyjádřením sama stála, myslím spíše, že ne.
Myslím, že jste byla originál, hodně svoje, s odvahou takhle, i osaměle, být.
Vaše identifikace s psychoanalýzou nebyla snadná a jednou daná, neměla jste ráda korzety konceptů, malé střevíčky, do kterých se nevejdeme, ani postele, které nás formátují.
Byla jste hledající k analýze a i od ní, hledající do pozdního věku, hledačka duchovního bez jistých odpovědí.
Hledačka, svého vlastního rázu – své rázná, neortodoxní, možná i heretička… v tom nejlepším slova smyslu.
Psychoanalytička, která pomáhá člověku k životu.
Stavitelka míst - domů , která je z Bříství na Čerňáku Favoritem za 10 minut. Kdo z nás to dokáže?
Z jaké jste byla „denominace“ , školy a směru psychoanalýzy, jestli noblesní, či buranka, se ukazuje, jak dokonale je to
jedno.
Jednou jsem tak ležel na gauči, gauč trval, místa, kde se konal, se také měnila, tak asi po roce analýzy, plný snah odhadnout, kým mám v analýze být, abych byl v „pořádku“. Šílenství jsem se bál, i jako ne lékař, jsem pochopil, že halucinace bych mít neměl. A vida, mám je, skáče na mě a po gauči bílý králiček!
Zvažuji, zda mluvit o králíkovi, či jej zapřít. Kostrbatě se přiznávám k bludu.
„Hlídám jej kolegyni“! Pomůžete mi, až po chvíli.
Jednou. Na vrcholu přenosové lásky, která je také láskou, jsem přišel s tím, u Vás na zahradě zasadím strom. „To je asi o cihlu vedle, pane doktore“, řekla jste mi jemně, že naději mohu zasadit jen ve svém nitru.
Jednou, zase, to je za nás - kandidáty, sedíme v Bříství na semináři školičky a milého kolegu, myslím Dr. Syrovátku, kousne pod stolem pes. Nijak zásadně, ale přeci. Je jasné, komu patří Váš zájem a empatie.
„Že Vy jste hnul nohou?“
Jak velmi k Vám patřil!
Jednou – jsem i vyšel z analýzy
a z domu s Vámi zároveň, a čekaly na mě mé malé děti.
Jedno pak řeklo,
„tati to není žádná analytička, to je analykoule“!
Daleko lepší tvar, než tyčka, daleko blíže tvaru celistvé jednoty.
Analýza pro Vás nebyla posvátná kráva, k posvátné identifikaci, panoval k ní kolem Vás živý, kritický vztah svobody.
Od Vás si pamatuji větu: „ Je život,/ dnes bych dodal a smrt/, pak dlouho nic, pak kupa hnoje a pak psychoanalýza“. Nedevalvovalo mi to analýzu. Ukazovalo mi to, kde stoji můj analytik ve vztahu k životu.
A živá, to jste tedy byla.

ke stažení v PDF:
bobina vackova